Helena Kamrlová
Gymnázium Uherské Hradiště
Bajka o včelách Bernard Mandeville
obor 17
Videoprezentace: https://youtu.be/AsPf2Ia3wuY
Otázky poroty:

Jan Kolář
Gymnázium LJ Holešov
(Ne)přežívání odkazu Václava Havla v české společnosti
obor 17
Videoprezentace: https://youtu.be/WY9nitDOqYE
Otázky poroty:

Pavel Brada
Gymnázium Kroměříž
Kulturní genocida Ujgurů páchaná Komunistickou stranou Číny ve Východním Turkestánu
obor 17
Videoprezentace: https://www.youtube.com/watch?v=TxcVshztaYA
Otázky poroty:

David Strnad
Gymnázium JAK a JŠ Uherský Brod
Analýza dezinformací v českém internetovém prostředí
obor 17
Videoprezentace: https://www.youtube.com/watch?v=vtKLaKaHvVQ
Otázky poroty:

Laura Doanová
M gymnázium, SZŠ Vsetín
Sociální identita a její role ve volebním chování druhé generace Vietnamců v České republice
obor 17
Videoprezentace: https://youtu.be/JTtEsyt9F38
Otázky poroty:

Ellen Lesovská
Stojanovo gymnázium Velehrad
Homosexualita v kontextu víry
obor 17
Videoprezentace: https://youtu.be/OyfEQm8YqYc
Otázky poroty:

Ondřej Šil
Gymnázium a JŠ Zlín
Vzestup populismu ve Venezuele ve srovnání s politikou České republiky
obor 17
Videoprezentace: https://youtu.be/9DMXLCsUf3g
Otázky poroty:

Denisa Dvouletá
VPŠ a SPŠ MV v Holešově
Problematika pracovněprávních vztahů
obor 17
Videoprezentace: https://youtu.be/OS0qsLrXiBQ
Otázky poroty:

Laura Doanová
1) Máme nějaké srovnání s jinými státy EU v otázkách, které jste si položila?
2) Existuje výzkum, ve kterém je zmapovaný vztah většinové české společnosti k Vietnamcům?
Ellen Lesovská
1) Jaký je oficiální postoj katolické církve k homosexuálně orientovaným kněžím a věřícím?
Ondřej Šil
1) Jak je měřena míra objektivity v popisu politických událostí?
2) Existují i jiné definice/znaky populismu, než které citujete v práci?
3) Vycházíte z metodiky Roberta R. Barra (v seznamu literatury jsem ho nenašel). Byl podle této metodiky Václav Klaus populista? (výrazná osobnost, která utvářela naše novodobé směřování)
Jak Kolář
1) Proč mají mladí lidé v české republice dlouhodobě menší zájem o věci veřejné?
2) Jak si vysvětlujete, že se v otázce, která se týkala nejlepšího politika v poledních 30 letech, umístil na 2. a 3. místě Miroslav Kalousek a Dominik Feri?
3) Jaký byl vztah Václava Havla s Václavem Klausem?
Denisa Dvouletá
1) Co považujete ve své práci za největší přínos?
Pavel Brada
1) Jakým způsobem byste chtěl zabránit dalšímu útlaku a devastaci ujgurské kultury?
David Strnad
1) Které české médium podle Vás podává nejobjektivnější informace?
2) Jak přistupuje k dezinformačním webům naše vláda?
Helena Kamrlová
1) Jaká část Vaší vědecké práce byla ta nejtěžší?

Helena Kamrlová: Objevily se nějaké publikační možnosti Vašeho překladu?

Ellen Lesovská: Jak jste se dozvěděla o pastoraci LGBT komunity v Londýně a jakým způsobem jste se na ni kontaktovala?

David Strnad: Jaký je Váš názor na práci České televize v době koronavirové krize? Je její zpravodajství vyvážené?

Laura Doanová: Vytyčila jste si poměrně přísná kritéria výběru svých respondentů, kterých jste nakonec měla jen 6. Myslíte si, že kritéria byla nastavena správně, a že počet respondentů byl dostačující? Dají se podle Vás jejich výpovědi paušalizovat na celou vietnamskou komunitu druhé generace?

Denisa Dvouletá: 1) V kapitole 3.1 uvádíte, že Petr měl v případě nesouhlasu se svým propuštěním napsat svému zaměstnavateli dopis kvůli pozdější prokazatelnosti tohoto aktu. Existují i jiné formy podání stížnosti? Které z nich jsou považovány za dostatečně průkazné? 2) Z jakého důvodu jste se rozhodla doslovně přepisovat rozhovory na stranách 28-29? Nestačilo by shrnout nová zjištění v jednom odstavci? Tato forma působí v odborné práci dost triviálně.

Pavel Brada: Došlo k nějakému dalšímu vývoji v USA ohledně zákona, který má kvůli Ujgurům uvalit na Čínu sankce? Myslíte si, že k tomu dojde i v jiných zemích?

Jan Kolář: Ve své práci prakticky opomíjíte Havla jako dramatika. Jak se jeho politické názory promítají do jeho her? A je Havel stále přítomný v české společnosti právě prostřednictvím svého uměleckého díla?

Ondřej Šil: Je hejtman Jiří Čunek demokratický nebo populistický politik?

Dvouletá Denisa: Není tvorba osvětové brožury a příručky vzhledem k existenci mnoha bezplatných on-line právních poraden „nošením dříví do lesa“?

Strnad David: V práci upozorňujete, že články na dezinformačních webech jsou mimo jiné často neobjektivní. Nakolik je podle Vás objektivita v médiích vůbec možná? Jak by mohl argumentovat někdo, kdo by chtěl tuto objektivitu zpochybnit?

Lesovská Ellen: V práci píšete, že v pastorační péči o homosexuálně orientované osoby má česká církev velké nedostatky. Pozorujete u vrcholných církevních představitelů snahu to změnit?

Kolář Jan: Co podle Vás bylo Havlovým největším přešlapem v praktické politice? A co jeho největším omylem ve filosofii?

Brada Pavel: Jak konkrétně by podle vás měla vypadat pomoc ČR Ujgurům?

Šil Ondřej: Nakolik na nálepce „populista“ v politické praxi záleží? Je to něco, z čeho si populističtí politici či jejich voliči dělají těžkou hlavu? A proč je tato kategorie významná z pohledu politologie?

Doanová Laura: Co by podle vás mohlo motivovat mladé Vietnamce k větší participaci na politickém životě v ČR?

Kamrlová Helena: Pokud byste měla vybrat jednu Mandevilleovu myšlenku, kterou by si studenti střední školy měli zapamatovat, která by to byla?

Šil Ondřej
Srovnání s ČR je zajímavý nápad, ale protože jste to vzal po povrchu, k ničemu to není. To bych se spíš mnohem hlouběji zabýval srovnáním s ostatními státy Latinské Ameriky.
Jak jste k tomuto tématu konkrétně dostal?
Proč zrovna Venezuela? Je to od nás trochu z ruky. Máte nějakou osobní zkušenost s touto částí světa?
Naznačuje tato práce, kterým směrem – odborným i geografickým – chcete dále směřovat?
Pokud bychom to vzali do důsledků – může se politik obejít bez určité míry populismu? Kdy je únosná hranice již překročena?

Strnad David
Nebylo by dobré pro srovnání použít i nějaký „seriózní“ web? Určitě by se i tady bez problémů našlo něco „problémového“.
Kde je podle vás hranice, kdy by se desinformace dala stíhat jako trestný čin?
Jaká je pozice, funkce novináře v dnešním světě?

Lesovská Ellen
Klobouk dolů, určitě dost citlivé téma, navíc psané v prostředí se silným náboženským cítěním. Diskutovala jste toto téma i se svými spolužáky, kamarády apod.? Je ochota o tématu diskutovat?
Částečně jste to už nastínila v práci, nicméně proč církev není ochotná se rychleji přizpůsobovat době, ve které působí?
Pokud můžete posoudit – máte pocit, že je výrazný rozdíl u řadových kněží v pohledu na homosexualitu a její přijímání či odmítání? Není to i pro ně obtížné se rozhodnout, jak přistupovat k pastoraci homosexuálů?

Kolář Jan
Vrátil bych se k naší diskusi o výuce moderních dějin – není problémem spíše to, že druhá polovina 20. století je ještě příliš živá a nemáme dostatečný odstup?
Budete se asi divit, ale mnozí studenti po mě žádají otázky na letopočty, protože jinak běžná otázka v testu zní např. Košický vládní program – kdo, kdy, kde, jak a hlavně proč? Z posledních dvou dostávají kopřivku, musí totiž přemýšlet. Co s tím?

Doanová Laura
Jak se cítíte vy sama?
Pokud byste odpovídala na své otázky, byly by tam nějaké styčné body nebo naopak vidíte vietnamskou komunitu jinak?
Jaký je vztah mezi jednotlivými generacemi (prarodiče – rodiče – děti) z vašeho pohledu?

Kamrlová Helena
Spíše připomínka – originál a překlad básně bych dal vedle sebe, aby to bylo přehlednější.
Impulsem pro napsání práce byl zájem literární, historický nebo ekonomický?
Nabízíte možnosti, kterým směrem by se práce mohla rozvíjet – vy sama chcete směřovat kam?

Petr Machala:

1) Máme nějaké srovnání s jinými státy EU v otázkách, které jste si položila?

Konkrétní výzkum, který by se zabýval volebním chováním, případně politickou participací druhé generace Vietnamců ve státě EU, jsem upřímně nenašla. Nicméně existuje řada výzkumů, které se zabývají sociální nebo kulturní identitou potomků imigrantů, neboť jakási dvojí či rozpolcená identita pro tyto sociální skupiny není ojedinělým jevem. Co se týče Vietnamců konkrétně, narazila jsem na výzkum Young Vietnamese Generation In Poland: Caught between a rock and a hard place, který rozebírá otázku identity mladých Vietnamců v Polsku a stejně jako zmiňují respondenti mého výzkumu, tato práce zdůrazňuje začleněnost do polské společnosti a zároveň nevoli zříct se vietnamské části své identity.

2) Existuje výzkum, ve kterém je zmapovaný vztah většinové české společnosti k Vietnamcům?

Existují výzkumy, resp. bakalářské práce, které se věnují vztahům většinové společnosti k vietnamské komunitě v konkrétních oblastech jako MČ Praha-Libuš, kde je vietnamská menšina výrazně koncentrovaná, ale i v menších městech jako Chotěboř. Dále existují práce soustředící se na problematiku stereotypizace Vietnamců a případně dalších národnostních menšin a potom především práce pojednávající o integraci celé vietnamské komunity. Tedy odpověď zní ano, obecně lze nalézt množství výzkumů zaměřující se na různé aspekty vztahu Čechů k Vietnamcům v České republice.

Irena Nováková:

Myslím si, že hlavní kritéria byla adekvátní k vytyčenému zaměření výzkumu a zároveň nebyla důvodem pro nižší počet respondentů. Tématem bylo volební chování druhé generace Vietnamců v České republice — proto bylo třeba vyhledat zástupce druhé generace, kteří mají aktivní volební právo, kterého využili. Jen tak jsem se mohla ptát na jejich volební rozhodování. Genderově rovné zastoupení a diverzita v místech původu jsem nepovažovala za nezbytná kritéria, která za každou cenu musí být dodržena, ale považovala jsem je za důležitá a nebylo příliš obtížné takové složení respondentů vyhledat. Domnívám se, že šest respondentů pro krátkodobý kvalitativní sociologický výzkum je dostačující počet. Výpovědi se samozřejmě paušalizovat na celou komunitu nedají — to není cílem žádného kvalitativního výzkumu.

Pavel Lečbych:

Myslím si, že pokud by je mělo něco motivovat, tak to nebude něco cílící na jejich etnicitu či původ, ale na jejich věk a s ním spojený „drive“. Znám spoustu mladých úspěšných Vietnamců, kteří se věnují byznysu nebo IT — mnoho z nich jsou odborníci. A jak se projevuje v dnešní koronavirové krizi, odborníci je to, co tento stát potřebuje a kdo by ho měl řídit. A vnímám tu frustraci z toho, že to tak není — ta frustrace se naštěstí přeměňuje v užitečnou pomoc, jako je například šití a distribuce roušek. A byť bych nerada, aby se podobné krize v budoucnu opakovaly, myslím, že právě krize nebo jiné projevy nekompetence vlády mohou vést k zájmu o vyšší participaci.

Martin Krčál:
1) Jak se cítíte vy sama?
Tím, že moje maminka je Češka a já sama neumím vietnamsky a navíc ve Vietnamu jsem byla pouze dvakrát v životě, necítím tak silné rozpolcení jako ti, jejichž rodiče jsou oba vietnamští migranti. Byť se cítím spíš jako Češka s vietnamskými kořeny než jako Čechovietnamka, cítím potřebu zdůraznit, že mám vietnamské kořeny. Přeci jen velká část mé rodiny je vietnamská či vietnamského původu, slyším kolem sebe vietnamštinu na denní bázi a taky se stravuju spíše jako Vietnamka než jako Češka. Navíc většinovou společností jsem velkou část svého života nebyla přijata nebo označena za čistou Češku, a to do velké míry ovlivnilo to, že jsem se jako Češka nikdy nemohla cítit. Na druhou stranu ani ve Vietnamu nebo ve společnosti Vietnamců nejsem Vietnamka ale Češka, což je posilněno ještě tím, že nemluvím vietnamsky.
Nicméně to všechno se poslední roky mění, protože mé sociální kruhy se rozšířily i mimo Vsetín (hlavně do Prahy) a mám díky tomu spoustu kamarádů, kteří také mají kořeny jiné než české, a přesto sebe i mě považují za Čechy, a kamarády, kteří hned nepovažují každého člověka jiné etnicity za cizince.

2) Pokud byste odpovídala na své otázky, byly by tam nějaké styčné body nebo naopak vidíte vietnamskou komunitu jinak?

Je tam většina bodů, na kterých se s respondenty shodnu. Nicméně je nutno říci, že má životní zkušenost je jiná, což vyplývá z mé spíše české výchovy. Nikdy jsem nebyla vedena k dodržování specifických tradic a svou identitu bych nepopsala tak, že se cítím napůl jako Češka a napůl jako Vietnamka (což zmiňuju v předchozí odpovědi). V čem jsem se s některými neshodla bylo například v tom, že někteří respondenti neviděli žádné znevýhodnění v jejich vietnamském původu, já naopak tohle znevýhodnění vnímám silně. Mám v rodině malou holčičku, která se nedávno ve svých sedmi letech přestěhovala z Vietnamu do České republiky, ani jeden z rodičů neumí perfektně česky a sami jí nemohou pomoci s většinou předmětů ve škole. To se ještě zhoršilo s aktuální situací — holčička se ještě nestihla naučit česky a několik týdnů se nesměla stýkat s nikým, kdo by ji jednak naučil česky a ještě k tomu pomohl s domácími úkoly. Nicméně je nutno říci, že tohle není třeba vnímat jako selhání států, ale obecný problém, který znevýhodňuje menší část české společnosti. Na druhou stranu: obzvlášť silně jsem se ztotožňovala s tezí, že s rostoucím věkem jedinci pociťují potřebu více prozkoumat vietnamskou část své identity — po letech, kdy jsem se snažila tuto část své identity zadupat a splynout s většinovou společností a potřebovala se neustále obhajovat, že ve skutečnosti jsem Češka, začínám vnímat pozitiva této bikulturní identity a byla jsem mile překvapena, že v tom nejsem sama.

3) Jaký je vztah mezi jednotlivými generacemi (prarodiče – rodiče – děti) z vašeho pohledu?

Tohle je z velké části individuální záležitost, a proto se tato otázka nedá zodpovědět jednoduše. Pokud bych ale měla sklouznout k nějaké paušalizaci, tak určitě by to bylo ve věci vztahu dětí ke starším členům rodiny. Vietnamci jsou obecně velmi přísně vychováváni a důraz se klade především na respekt a úctu ke starším — k rodičům i prarodičům. Respekt a úcta je zachována mezi všemi generacemi, ale vzájemné pochopení může být někdy nedostačující. Vietnamská společnost je obecně velmi konzervativní a záleží na tom, do jaké míry se rodiče, jakožto zástupci první generace, asimilovali do zdejší liberálnější kultury. Potom taky záleží na tom, zda prarodiče žijí s dětmi a vnoučaty v Česku nebo zda zůstali ve Vietnamu. Z vlastních zkušeností můžu říct, že někteří rodičové mají stále tendence svým dětem vybírat životní partnery, protože to sami zažili. Pro mladé Čechovietnamce tohle však není přípustné, ale protože je rodina na prvním místě, nemohou si dovolit s nimi kvůli tomu například přestat komunikovat. Děje se někdy také to, že když mladý Vietnamec přivede domů přítelkyni, první věc, kterou rodiče pečlivě testují, je, zda umí vařit a uklízet, což potom v rodině může vyvolávat napětí, a dokonce i tlak na syna, aby si vybral někoho jiného. Na druhou stranu jsou někteří rodiče velmi liberální a do života svých dětí vůbec nezasahují.

David Strnad
Petr Machala:
1) Které české médium podle Vás podává nejobjektivnější informace?
Ve své práci jsem k analýze pro srovnání vždy uváděl články veřejnoprávních médií. Bylo to právě z toho důvodu, že česká veřejnoprávní média považuji za ta vůbec nejdůvěryhodnější v naší zemi. Na míru jejich objektivity poukázaly i různé nezávislé průzkumy (viz např.: https://www.lidovky.cz/byznys/media/vyvazenost-zpravodajstvi-ct-98-procent-tvrdi-analyza-je-to-slozitejsi-upozornuje-expert.A180903_112226_ln_domov_jho). Samozřejmě míra objektivity nikdy nebude stoprocentní, ovšem ve srovnání s ostatními médii ČT stále vychází co do míry objektivity podle mě nejlépe. Je to dané z mého úhlu pohledu především vysokou laťkou kvality jejich zpravodajství. Také se v rámci ČT dbá na dodržování novinářského kodexu a nestrannosti. Jejich objektivita je dána samozřejmě i tím, že nespadají pod nějakého vlastníka jako ostatní média, jsou placeni z koncesionářských poplatků, a tím pádem je na ně upírán kritický pohled celé české veřejnosti.
2) Jak přistupuje k dezinformačním webům naše vláda?
Česká vláda jako taková se dezinformacemi prakticky nezabývá (pokud myslíme současný koaliční kabinet). Nicméně české zpravodajské služby (např. BIS) monitorují aktivity cizích zpravodajských služeb na našem území a všímají si hrozby hybridní války vedené především z Ruska a Číny (v roce 2018 BIS ve výroční zprávě právě před nimi varovala: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/bis-vyrocni-zprava-2018-rusko-cina-dezinformace_1911261004_zit). Je známo, že Ministerstvo vnitra v současnosti spravuje neveřejnou databázi desítek dezinformačních webů operujících v našem mediálním prostoru (https://neovlivni.cz/vnitro-ma-databazi-dezinformacnich-webu-koho-na-ni-zaradilo/). Není zcela jasné, jaké konkrétní kroky česká exekutiva podniká k zabránění šíření dezinformací. Neexistují žádné důkazy, že by např. BIS nebo Ministerstvo vnitra vedlo proti dezinformacím nějakou konstruktivní kampaň. Mimo to ovšem existuje množství různých občanských iniciativ, které dezinformace vyvracejí a uvádějí na pravou míru jejich nepravdy (viz. manipulatori.cz, hoax.cz, demagog.cz).

Irena Nováková:
Jaký je Váš názor na práci České televize v době koronavirové krize? Je její zpravodajství vyvážené?
ČT v dnešních dnech velmi obratně referuje o stavu nákazy nemoci covid-19 v ČR. Na ČT24 každý den běží infoservis věnovaný takřka pouze koronaviru a jeho různým dopadům na českou i světovou společnost. Podle mého názoru ČT odvádí velmi slušnou práci, vytknul bych možná jen to, že se stejně jako všichni ostatní pouze zaměřuje na toto ožehavé téma, ždímá jej do poslední kapky a naneštěstí upozaďuje některá další důležitá témata a události. Nicméně za sebe hodnotím jejich zpravodajství v této věci jako vyvážené. Nestraní ani vládě ani jejím kritikům (především opozici), vždy se snaží předkládat názory jak členů vlády, tak opozice. ČT také nabízí velké množství různých pořadů zaměřených na téma koronaviru – od zpravodajství na ČT24, přes odborné pořady o jeho dopadech (např. Horizont ČT24), preventivní informační bloky až po pořady zaměřené na doučování dětí (pořady Učítelka a Škola doma). Nezaznamenal jsem, že by ČT v poslední době nahrávala vládě ani ji případně nekritizovala nebo uváděla neobjektivní informace.

Pavel Lečbych:
V práci upozorňujete, že články na dezinformačních webech jsou mimo jiné často neobjektivní. Nakolik je podle Vás objektivita v médiích vůbec možná? Jak by mohl argumentovat někdo, kdo by chtěl tuto objektivitu zpochybnit?
Ano, právě na neobjektivitu českých dezinformačních webů jsem narážel a své domněnky jsem si posléze i ověřil díky analýze vybraných webů. Je pravda, že žádné médium nikdy nedosáhne stoprocentní objektivity. Přece jen novináři nejsou stroje a vždy se do jejich psaní nechtěně odráží jejich vlastní politické přesvědčení, případně musejí dodržovat určitý názorový proud vyžadovaný majitelem apod. I přesto je ale podle mě povinností každého správného novináře se snažit dodržovat co největší objektivitu. Je možné se vyvarovat podsouvání neověřených informací, zamlčování některých skutečností, stejně tak lze vždy nabídnout pohled mnoha různých stran a žádné z nich nestranit. Dosáhnout vysoké míry objektivity při psání článku či natáčení reportáží tak není nemožné, vyžaduje to ovšem velké úsilí a morální dekorum, které může některým novinářům chybět.
Pokud chceme zpochybnit objektivitu daného média, respektive jeho tvorby, musíme se zaměřit na několik důležitých znaků. Dává autor prostor k vyjádření všem zúčastněným stranám? Pokud ne, není zcela objektivní a zřejmě chce podpořit názor pouze jedné strany. Nestraní třeba některé z nich? Pokud ano, situace je stejná jako v předešlém případě. Nekomentuje autor některé výroky a nepředkládá vlastní názor na věc? Pokud ano, zřejmě se tím snaží ovlivnit veřejné mínění v dané věci, a tím pádem daný článek není objektivní (výjimkou je komentář, ovšem ten je vždy předkládán jako subjektivní názor autora na danou věc). Dalšími znaky neobjektivity je například důraz na emoce, zavádějící či mlživé informace a sugestivita článku (např. navádění čtenáře k závěrům).

Martin Krčál:
Nebylo by dobré pro srovnání použít i nějaký „seriózní“ web? Určitě by se i tady bez problémů našlo něco „problémového“.
Kde je podle vás hranice, kdy by se desinformace dala stíhat jako trestný čin?
Jaká je pozice, funkce novináře v dnešním světě?
Ve své práci jsem se zaměřil především na weby dezinformační. Ke každému článku jsem pro srovnání ještě přidal analýzu webu veřejnoprávního (seriózního) média. Přesto vám musím dát za pravdu, že by bylo také přínosné analyzovat i seriózní weby. Bylo by to přínosným rozšířením mé práce, která se zaměřuje primárně na dezinformační média. Přesto mám obavu, že by bylo velmi složité a časově náročné nacházet dezinformace v rámci seriózních médií. Bylo by nutné provést kvantitativní analýzu desítek, ne-li stovek článků, neboť seriózní média zpravidla dezinformace nešíří účelně, případně ne tak často a jedná se většinou o nedopatření (můžu z poslední doby zmínit to, že většina českých seriózních médií šířila zprávy o smrti Kim Čong Una, přestože se jednalo o dezinformaci). Ač by to tedy byl těžký úkol, myslím, že by výsledky byly velmi přínosné a poukázaly by na slabiny některých seriózních médií.
Podle mého názoru tu hranici trestnosti dezinformátor překračuje ve chvíli, kdy šířená dezinformace nějakým způsobem cíleně a systematicky poškozuje určitou skupinu obyvatelstva, kdy je napadá a vyzývá k násilí proti nim, což je ostatně i samo o sobě trestné. Také by podle mého mělo být trestné šíření dezinformací zaměřených na problematiku zdravotnictví. Velmi škodlivé jsou v této oblasti dezinformace o očkování (častým argumentem proti očkování je, že vakcíny způsobují autismus a další onemocnění), kvůli nimž se nyní znovu začínají šířit spalničky a další již vymýcená onemocnění. Problematické jsou také hoaxy o léčbě koronaviru z poslední doby, tj. různé „zaručené“ preventivní postupy spočívající v pití dezinfekce, lihu a podobně, což už mnohé lidi dokonce stálo život.
I přes tyto argumenty ale apeluji na obezřetnost ve stíhání dezinformátorů, protože na druhou stranu bychom kategorickým stíháním popírali svobodu slova a podřizovali se cenzuře. Ovšem i tak je důležité stíhat ty, kdo šíří nenávistné a útočné nepravdy a nabádají k násilí proti určitým skupinám lidí.
Úloha novináře je v dnešním světě zcela klíčová, a to především v rámci demokracie. Ne nadarmo se novinářům často přezdívá „hlídací psi demokracie“. Tam, kde bývají stíháni či vražděni novináři, dochází k omezování demokracie a nastolování diktatury. Pozice novináře s sebou nese obrovskou zodpovědnost, neboť do velké míry svou prací ovlivňuje veřejné mínění. Častou úlohou novinářů je také odhalování utajených informací, jakási zástupná úloha kriminalistů. Investigativní novináři často provádějí práci totožnou s povoláním detektivů v zájmu široké veřejnosti. A přestože novináři bývají často osočováni, napadáni a znevažováni, jejich úloha v dnešním informačních světě je nenahraditelná a pro fungování zdravé demokratické společnosti nezbytná.

Dobrý den,
jako první bych chtěla sdělit, že je velký rozdíl mezi homosexuálně orientovaným knězem a homosexuálně orientovaným jedincem. Každý mladý muž, který se chce stát knězem a podává přihlášku ke studiu, musí podstoupit důkladné psychologické testy. Pokud se prokáže, nebo se tento jedinec sám přizná, že je jeho orientace homosexuální, je velmi nepravděpodobné, že bude přijat mezi kandidáty na kněžství a nemůže být připuštěn k vysvěcení. „Sice hluboce respektuje zmíněné osoby, avšak do semináře a k posvátným svěcením nemůže připustit ty, kdo homosexualitu praktikují, prokazují hluboce zakořeněné homosexuální tendence anebo podporují takzvanou gay kulturu.‟ (https://cbk.blob.core.windows.net/cms/ContentItems/296_00296/dar-knezskeho-povolani-final-web.pdf, str. 101)
Co se týče postoje církve k homosexuálně věřícím, církev rozlišuje homosexuální náklonnost a homosexuální chování. Církev nezavrhuje a nebere jako hřích homosexuální osoby, pouze homosexuální chování, což jsem rozebírala i v páté kapitole své práce. V praxi to znamená, že můžete být homosexuálem a zároveň žít plnohodnotný život katolíka, ale jen do té doby, než navážete homosexuální vztah. V tom okamžiku se vaše náklonnost stává chováním a vy přestáváte mít možnost, mimo jiné, přijímat svátosti atd.

Ellen Lesovská

(Odpověď na dotaz #21992 od Mgr. et Mgr. Ireny Novákové)

Dobrý den, děkuji za dotaz.
Je pravda, že můj překlad Bajky o včelách mám v plánu vydat, aby tak byla umožněna četba většímu počtu čtenářů. Vzhledem k přicházejícím maturitám to ale v nejbližší době není moje priorita. Později bych ráda můj překlad nabídla nejprve časopisům zaměřeným na ekonomii a dále i samotným nakladatelstvím. Vše ještě prokonzultuji s anglisty z Masarykovy univerzity, kteří mi byli nápomocní při vypracování překladu Bajky o včelách.
Domnívám se, že i kdyby kompletní překlad nebyl vydán, některé úryvky by mohly být použity v článku pojednávajícím o Bernardu Mandevillovi a Bajce o včelách. Jak mi navrhl PhDr. Mgr. Jan Balon, Ph.D., postupně sepisuji článek o Bajce o včelách, který bude vystavěn kolem Mandevillova M-paradoxu. Představím v něm ekonomicko-sociologické myšlenky tohoto díla a jejich napojení na klíčové ekonomicko-morální ideje. V rámci příštích měsíců nabídnu tento článek jednotlivým médiím. Věřím, že otisknutí článku o Bajce o včelách by byl první krok k připomnění tak významné osobnosti, jakou byl Bernard Mandeville.

Dobrý den, všem děkuji za otázky.

Petr Machala: Jaký je oficiální postoj katolické k homosexuálně orientovaným kněžím a věřícím?
Na tuto otázku jsem odpověděla u předchozího příspěvku.

Irena Nováková:
1) Jak jste se dozvěděla o pastoraci LGBT komunity v Londýně a jakým způsobem jste se na ni kontaktovala?
1) Můj známý kněz, provinciál jezuitů P. Petr Přádka, strávil vloni 6 měsíců v komunitě jezuitů v Londýně, kde se setkal i s komunitou LGBT, protože jejich setkání probíhá právě v jezuitském kostele na Farm Street. Dozvěděla jsem se o tom tedy od něj. Napsala jsem jim potom dotaz na veřejný email, který je na jejich webu. Musím říct, že jejich reakce byla velmi vstřícná. Jistě by proto nebyl problém, kdyby se někdo z české církve chtěl s nimi kontaktovat a načerpat nové zkušenosti a tipy, které s pastorací LGBT komunity mají. Jedná se o velmi otevřenou skupinu lidí.

Pavel Lečbych:
1) V práci píšete, že v pastorační péči o homosexuálně orientované osoby má česká církev velké nedostatky. Pozorujete u vrcholných církevních představitelů snahu to změnit?
1) Jedním z důvodů, proč jsem se o tomto tématu chtěla dozvědět více a začala jsem se mu věnovat, byl také ten, že jsem právě žádnou snahu ke změně nepociťovala. Začala jsem hledat trochu hlouběji, kde jsem narazila na mně neznámé jméno Lukáš Engelmann a zjistila jsem si o něm trochu více informací. Na ČBK (Česká biskupská konference) byl od LGBT komunity podán požadavek, jestli by tato komunita mohla mít nějakého kněze, který by se právě této pastorační péčí o homosexuální osoby věnoval. Ostravská diecéze vybrala P. Lukáše Engelmanna, který byl poslán do Říma, kde vystudoval obor psychologie s výcvikem v psychodynamické terapii. Věnuje se činnosti pro osoby hendikepované a osoby s homosexuální orientací. Také jsem z podkladu zkoušek pro ustanovení farářem našla informaci, že téma pastorace homosexuálů je jedním z témat zkoušených při tzv. farářských zkouškách. V těchto zkouškách je 31 témat; zásada pro pastoraci homosexuálů a osob s jinou nestandardní sexualitou je již na třetím místě (https://cbk.blob.core.windows.net/cms/ContentItems/297_00297/28-zkousky-pro-ustanoveni-fararem.pdf). Abych odpověděla na otázku, ano, po podrobnějším hledání jsem došla k závěru, že snaha zahájit a udržet pastorační péči o homosexuály je patrná, ovšem velmi málo zřetelná.

Martin Krčál:
1) Diskutovala jste toto téma i se svými spolužáky, kamarády apod.? Je ochota o tématu diskutovat?
1) Studuji na církevní škole, kde jsem se setkala s osobou, která si v době studia procházela svým coming outem a rozhodně to neměla, ani nemá jednoduché. Co mě osobně překvapilo, byl pozitivní přístup a snaha o pochopení této osoby ze strany učitelů na naší škole. Samozřejmě se daná osoba ocitla i v nelehkých a nepříjemných situacích, kterými si kvůli jednomu ze zaměstnanců musela procházet, to se ovšem vyřešilo. Tato osoba se mi stala velmi blízkou, proto se i pro mě toto téma stalo velmi diskutované. Jelikož mě hodně zajímalo, co tito jedinci prožívají, začala jsem se o tom bavit i se svými kamarády. Se spolužáky jsem toto téma diskutovala především, když jsem se rozhodovala, jestli je dobrý nápad na dané téma vůbec začít práci psát. Váhala jsem právě z toho důvodu, že se ke mně ze strany spolužáků i některých učitelů dostávaly názory, že se můžu setkat i se silně odmítavými postoji a kritikou. Většinou jsem se však s neochotou o tomto tématu diskutovat nesetkala, i když to je pro někoho zjevně nepříjemné téma.

2) Částečně jste to už nastínila v práci, nicméně proč církev není ochotná se rychleji přizpůsobovat době, ve které působí?
2) Myslím, že církev není ochotna rychleji se přizpůsobovat době, ve které působí, protože si chrání své trvalé hodnoty. Tyto hodnoty se opírají o Písmo svaté, které je z hlediska církve neměnné.

3) Pokud můžete posoudit – máte pocit, že je výrazný rozdíl u řadových kněží v pohledu na homosexualitu a její přijímání či odmítání? Není to i pro ně obtížné se rozhodnout, jak přistupovat k pastoraci homosexuálů?
3) Pohled kněží na homosexualitu by mohl být dobrým námětem na případný budoucí výzkum, bohužel jsem se tím ve své současné práci nezabývala. Každý kněz má rozdílný názor a já osobně bych mohla posuzovat jen z velmi malého množství informací, které jsem získala od sobě známých kněží. Jediné, co můžu, je projevit svůj názor, který se zastává toho, že v církvi i u kněží existuje nadále více názorů na homosexualitu. Jak postupovat k pastoraci homosexuálů určitě není jednoduché rozhodnutí, nicméně se v rámci praktické pastorace s tématikou homosexuality pracuje.

Ellen Lesovská

(Odpověď na dotaz #22003 od Mgr. Martina Krčála)

Dobrý den a děkuji za Vaše dotazy.
Naprosto chápu Vaši připomínku. Dát originál a překlad bajky vedle sebe byl můj původní záměr. Bohužel by ale práce potom nesplňovala některé formátové požadavky, tak jsem se tohoto záměru musela vzdát.

Abych zodpověděla Váš první dotaz, Mandevillova práce vznikla v době, kdy neexistovala věda zvaná ekonomie. Ekonomie, sociologie, psychologie-vše bylo součástí filozofie. Mandeville tak z dnešního pohledu obratně zakomponoval hned několik společenských věd do povedené veršované bajky. Právě propojené studium těchto společenských věd v jejich filozofických počátcích mě nadchlo a Mandevillovo literární zpracování jsem považovala za velký bonus navíc. Obecně jsem dílo pojala především filozoficky. Překlad se dle mého názoru stal nezbytnou podmínkou pro kompletní zpracování tohoto tématu. Abychom mohli pochopit motivy Mandevillových myšlenek, je potřeba je také zasadit do kontextu barokní mentality, což bylo další zajímavé hledisko, které jsem v mé analýze bezpodmínečně musela vzít v potaz. Diskurz barokní společnosti a mentality byl, jak jsem zdůrazňovala, důvodem jeho zatracení.

Co se týče Vaší druhé otázky, po gymnáziu směřuji na univerzitu do Velké Británie, konkrétně do Edinburghu, kde budu studovat obor, který má velmi blízko právě k filozofii. Proto je má práce vystavěna především kolem filozofických konceptů, jež Bernard Mandeville představuje.

(odpověď na dotaz #21991 od Mgr. Petra Machaly)

Dobrý večer. Děkuji za dotaz.
Největší výzvou pro mě bylo vyhledávání vhodných zdrojů, ze kterých můžu čerpat. Faktem je, že Bajka o včelách je dílo v Česku téměř nediskutované. V kruzích našich odborníků o bajce psali prakticky pouze ekonomové PhDr. Tomáš Sedláček, Ph.D. a Václav Klusoň. Tito autoři pro mě byly odrazovým můstkem k mnohým jiným autorům a knihám – ať už k Mandevillovým kritikům nebo autorům s podobným smýšlením. K těmto zdrojům jsem dále vyhledávala některé autory ze současnosti, zabývající se podobnou tématikou. Vzhledem k okolnostem jsem také musela čerpat z mnoha zdrojů v anglickém jazyce, např. Mandevillova esej Po stopách morálce dosud nemá žádný český překlad. Po celou dobu jsem tak skládala jakousi mozaiku děl, která s Bajkou o včelách souvisí, abych čtenářům poskytla co nejcelistvější analýzu a zasadila bajku do společenskovědního kontextu. Z tohoto hlediska ulehčuji práci mým potenciálním pokračovatelům.
Bezpochyby časově nejnáročnější částí byla tvorba českého překladu. Na patnácti stránkách veršovaného textu jsem se snažila dodržet jak význam, tak formu, aby bylo vyznění českého překladu co nejpodobnější originálu Bernarda Mandevilla. Proto také doufám, že bude v budoucnu možné tento překlad prakticky využít, ať už zveřejnit v časopisech souvisejících s ekonomií nebo oficiálně vydat.

Petr Machala:
1) Které české médium podle Vás podává nejobjektivnější informace?
Ve své práci jsem k analýze pro srovnání vždy uváděl články veřejnoprávních médií. Bylo to právě z toho důvodu, že česká veřejnoprávní média považuji za ta vůbec nejdůvěryhodnější v naší zemi. Na míru jejich objektivity poukázaly i různé nezávislé průzkumy (viz např.: https://www.lidovky.cz/byznys/media/vyvazenost-zpravodajstvi-ct-98-procent-tvrdi-analyza-je-to-slozitejsi-upozornuje-expert.A180903_112226_ln_domov_jho). Samozřejmě míra objektivity nikdy nebude stoprocentní, ovšem ve srovnání s ostatními médii ČT stále vychází co do míry objektivity podle mě nejlépe. Je to dané z mého úhlu pohledu především vysokou laťkou kvality jejich zpravodajství. Také se v rámci ČT dbá na dodržování novinářského kodexu a nestrannosti. Jejich objektivita je dána samozřejmě i tím, že nespadají pod nějakého vlastníka jako ostatní média, jsou placeni z koncesionářských poplatků, a tím pádem je na ně upírán kritický pohled celé české veřejnosti.
2) Jak přistupuje k dezinformačním webům naše vláda?
Česká vláda jako taková se dezinformacemi prakticky nezabývá (pokud myslíme současný koaliční kabinet). Nicméně české zpravodajské služby (např. BIS) monitorují aktivity cizích zpravodajských služeb na našem území a všímají si hrozby hybridní války vedené především z Ruska a Číny (v roce 2018 BIS ve výroční zprávě právě před nimi varovala: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/bis-vyrocni-zprava-2018-rusko-cina-dezinformace_1911261004_zit). Je známo, že Ministerstvo vnitra v současnosti spravuje neveřejnou databázi desítek dezinformačních webů operujících v našem mediálním prostoru (https://neovlivni.cz/vnitro-ma-databazi-dezinformacnich-webu-koho-na-ni-zaradilo/). Není zcela jasné, jaké konkrétní kroky česká exekutiva podniká k zabránění šíření dezinformací. Neexistují žádné důkazy, že by např. BIS nebo Ministerstvo vnitra vedlo proti dezinformacím nějakou konstruktivní kampaň. Mimo to ovšem existuje množství různých občanských iniciativ, které dezinformace vyvracejí a uvádějí na pravou míru jejich nepravdy (viz. manipulatori.cz, hoax.cz, demagog.cz).

Irena Nováková:
Jaký je Váš názor na práci České televize v době koronavirové krize? Je její zpravodajství vyvážené?
ČT v dnešních dnech velmi obratně referuje o stavu nákazy nemoci covid-19 v ČR. Na ČT24 každý den běží infoservis věnovaný takřka pouze koronaviru a jeho různým dopadům na českou i světovou společnost. Podle mého názoru ČT odvádí velmi slušnou práci, vytknul bych možná jen to, že se stejně jako všichni ostatní pouze zaměřuje na toto ožehavé téma, ždímá jej do poslední kapky a naneštěstí upozaďuje některá další důležitá témata a události. Nicméně za sebe hodnotím jejich zpravodajství v této věci jako vyvážené. Nestraní ani vládě ani jejím kritikům (především opozici), vždy se snaží předkládat názory jak členů vlády, tak opozice. ČT také nabízí velké množství různých pořadů zaměřených na téma koronaviru – od zpravodajství na ČT24, přes odborné pořady o jeho dopadech (např. Horizont ČT24), preventivní informační bloky až po pořady zaměřené na doučování dětí (pořady Učítelka a Škola doma). Nezaznamenal jsem, že by ČT v poslední době nahrávala vládě ani ji případně nekritizovala nebo uváděla neobjektivní informace.

Pavel Lečbych:
V práci upozorňujete, že články na dezinformačních webech jsou mimo jiné často neobjektivní. Nakolik je podle Vás objektivita v médiích vůbec možná? Jak by mohl argumentovat někdo, kdo by chtěl tuto objektivitu zpochybnit?
Ano, právě na neobjektivitu českých dezinformačních webů jsem narážel a své domněnky jsem si posléze i ověřil díky analýze vybraných webů. Je pravda, že žádné médium nikdy nedosáhne stoprocentní objektivity. Přece jen novináři nejsou stroje a vždy se do jejich psaní nechtěně odráží jejich vlastní politické přesvědčení, případně musejí dodržovat určitý názorový proud vyžadovaný majitelem apod. I přesto je ale podle mě povinností každého správného novináře se snažit dodržovat co největší objektivitu. Je možné se vyvarovat podsouvání neověřených informací, zamlčování některých skutečností, stejně tak lze vždy nabídnout pohled mnoha různých stran a žádné z nich nestranit. Dosáhnout vysoké míry objektivity při psání článku či natáčení reportáží tak není nemožné, vyžaduje to ovšem velké úsilí a morální dekorum, které může některým novinářům chybět.
Pokud chceme zpochybnit objektivitu daného média, respektive jeho tvorby, musíme se zaměřit na několik důležitých znaků. Dává autor prostor k vyjádření všem zúčastněným stranám? Pokud ne, není zcela objektivní a zřejmě chce podpořit názor pouze jedné strany. Nestraní třeba některé z nich? Pokud ano, situace je stejná jako v předešlém případě. Nekomentuje autor některé výroky a nepředkládá vlastní názor na věc? Pokud ano, zřejmě se tím snaží ovlivnit veřejné mínění v dané věci, a tím pádem daný článek není objektivní (výjimkou je komentář, ovšem ten je vždy předkládán jako subjektivní názor autora na danou věc). Dalšími znaky neobjektivity je například důraz na emoce, zavádějící či mlživé informace a sugestivita článku (např. navádění čtenáře k závěrům).

Martin Krčál:
Nebylo by dobré pro srovnání použít i nějaký „seriózní“ web? Určitě by se i tady bez problémů našlo něco „problémového“.
Kde je podle vás hranice, kdy by se desinformace dala stíhat jako trestný čin?
Jaká je pozice, funkce novináře v dnešním světě?
Ve své práci jsem se zaměřil především na weby dezinformační. Ke každému článku jsem pro srovnání ještě přidal analýzu webu veřejnoprávního (seriózního) média. Přesto vám musím dát za pravdu, že by bylo také přínosné analyzovat i seriózní weby. Bylo by to přínosným rozšířením mé práce, která se zaměřuje primárně na dezinformační média. Přesto mám obavu, že by bylo velmi složité a časově náročné nacházet dezinformace v rámci seriózních médií. Bylo by nutné provést kvantitativní analýzu desítek, ne-li stovek článků, neboť seriózní média zpravidla dezinformace nešíří účelně, případně ne tak často a jedná se většinou o nedopatření (můžu z poslední doby zmínit to, že většina českých seriózních médií šířila zprávy o smrti Kim Čong Una, přestože se jednalo o dezinformaci). Ač by to tedy byl těžký úkol, myslím, že by výsledky byly velmi přínosné a poukázaly by na slabiny některých seriózních médií.
Podle mého názoru tu hranici trestnosti dezinformátor překračuje ve chvíli, kdy šířená dezinformace nějakým způsobem cíleně a systematicky poškozuje určitou skupinu obyvatelstva, kdy je napadá a vyzývá k násilí proti nim, což je ostatně i samo o sobě trestné. Také by podle mého mělo být trestné šíření dezinformací zaměřených na problematiku zdravotnictví. Velmi škodlivé jsou v této oblasti dezinformace o očkování (častým argumentem proti očkování je, že vakcíny způsobují autismus a další onemocnění), kvůli nimž se nyní znovu začínají šířit spalničky a další již vymýcená onemocnění. Problematické jsou také hoaxy o léčbě koronaviru z poslední doby, tj. různé „zaručené“ preventivní postupy spočívající v pití dezinfekce, lihu a podobně, což už mnohé lidi dokonce stálo život.
I přes tyto argumenty ale apeluji na obezřetnost ve stíhání dezinformátorů, protože na druhou stranu bychom kategorickým stíháním popírali svobodu slova a podřizovali se cenzuře. Ovšem i tak je důležité stíhat ty, kdo šíří nenávistné a útočné nepravdy a nabádají k násilí proti určitým skupinám lidí.
Úloha novináře je v dnešním světě zcela klíčová, a to především v rámci demokracie. Ne nadarmo se novinářům často přezdívá „hlídací psi demokracie“. Tam, kde bývají stíháni či vražděni novináři, dochází k omezování demokracie a nastolování diktatury. Pozice novináře s sebou nese obrovskou zodpovědnost, neboť do velké míry svou prací ovlivňuje veřejné mínění. Častou úlohou novinářů je také odhalování utajených informací, jakási zástupná úloha kriminalistů. Investigativní novináři často provádějí práci totožnou s povoláním detektivů v zájmu široké veřejnosti. A přestože novináři bývají často osočováni, napadáni a znevažováni, jejich úloha v dnešním informačních světě je nenahraditelná a pro fungování zdravé demokratické společnosti nezbytná.

Petr Machala

1) Jak je měřena míra objektivity v popisu politických událostí?
Úplné objektivity nelze dosáhnout, snažil jsem se však o co největší objektivizaci využitím více zdrojů u vybraných osobností, což je vidět i v závěru mé prezentace ve zdrojích. U současných osobností je to velmi obtížné, v budoucnu umožní vzdálenost v čase větší odstup.
2) Existují i jiné definice/znaky populismu, než které citujete v práci?
V mé práci jsem zvolil systematizaci populismu podle těchto měřítek, protože nezohledňuje konkrétní rysy země. Samozřejmě existují rozdíly mezi politikou v EU a Latinské Americe (v Evropě je častá kombinace populismu s nacionalismem a xenofobií), ale myslím si, že abychom dosáhli co největší objektivizace výsledků, je třeba použít ve všech případech stejný postup. Definici Roberta R. Barra využili politologové S. Levitsky a J. Loxton pro svou práci, která se zabývala populismem Venezuely a zbytku Latinské Ameriky, z toho důvodu jsem použil stejnou definici i pro politiku Evropy. Jiné definice populismu jsou velmi často zaměřeny pouze na určitou geografickou, nebo politickou oblast, Robert R. Barr však nabízí univerzální klíč k určení populismu, který je aplikovatelný bez závislosti na místních podmínkách. Pro ukázku jsem vybral například článek Davida Molloye pro BBC (https://www.bbc.com/news/world-43301423), který zde spojuje populismus v Evropě s krajní pravici, což je však nemyslitelné např. u Huga Cháveze, který přišel s politickou tezí „socialismu 21. století“.
3) Vycházíte z metodiky Roberta R. Barra (v seznamu literatury jsem ho nenašel). Byl podle této metodiky Václav Klaus populista? (výrazná osobnost, která utvářela naše novodobé směřování)
Robert R. Barr tuto metodiku představil ve své práci Populists, Outsiders and Anti-Establishment Politics z roku 2009 a již dříve zmínění politologové Levitsky a Loxton ji dále rozvinuli do podoby, kterou jsem využil já. Na tomto odkazu (https://www.researchgate.net/publication/249731528_Populists_Outsiders_and_Anti-Establishment_Politics) je původní práce k dispozici, pro přístup je však nutné obdržet povolení administrátora stránky, které jsem získal až po korespondenci s ním. Při využití této metodiky bychom Václava Klause zařadili mezi demokratické politiky, a to hned z několika důvodů.
1. Byl zakladatelem strany ODS, která je i po jeho odchodu tradiční stranou české politické scény. I během svého prezidentského období v podstatě navazoval na odkaz Václava Havla a byl „nadstranickým prezidentem“. Tudíž se nejedná o politika, který by byl svými postoji proti tehdejšímu politickému zřízení.
2. Již z prvního bodu vyplívá, že nikdy nebyl politickým outsiderem.
3. I kdybychom vybočili z naší metodiky, některé jeho činy a postoje šly proti zájmům tehdejší společnosti (byly nepopulární). Pro příklad bych uvedl jeho euroskepticismus v době před vstupem ČR do EU a spoluautorství na kupónové privatizaci.
Václav Klaus jistě stojí za zmínku, je podle mého názoru srovnatelně důležitý politik pro ČR, jako Miloš Zeman. Nezařadil jsem ho však do své práce, protože jsem se věnoval české politice v roce 2020 a Václav Klaus již před časem odešel do politického ústraní.

Irena Nováková

Je hejtman Jiří Čunek demokratický nebo populistický politik?
Pokud bychom použili stejnou metodiku, jako u ostatních politiků, tak můžeme vidět, že Jiří Čunek z našich definic splňuje pouze kult osobnosti. Pro příklad bych použil jeho sebepropagaci skrze nový Magazín 21, ve kterém je velká část věnována jeho názorům a vyjádřením, což nebylo v minulosti obvyklé v takové míře (došlo dokonce k rozvázání smlouvy s původním časopisem pro Zlínský kraj – Okno do kraje). Již v minulosti navíc podobně vystupoval ve Vsetíně, kde za svůj úspěch vděčil, mimo jiné, likvidaci domu s nepřizpůsobivými občany, a takto bychom mohli pokračovat. Z mého pohledu však nesplňuje ostatní charakteristiky populisty, a proto bych ho definoval spíše jako demokratického politika, který je velmi nekompromisní a snaží se dosáhnout svých cílů i s pomocí prostředků, které mnoha lidem nepřipadají správné. V tom se ale přesně odděluje od populistů – Jiří Čunek nemá problém jít do konfliktu se širokou veřejností (viz plán na výstavbu nové nemocnice ve Zlíně).

Pavel Lečbych

Nakolik na nálepce „populista“ v politické praxi záleží?
Z mého pohledu na této nálepce nejvíce záleží novinářům, populista samotný se jí příliš netrápí.
Je to něco, z čeho si populističtí politici či jejich voliči dělají těžkou hlavu?
Rozhodně ne, populistovi na tomto označení nezáleží, případně ho bagatelizuje. Jeho voliči ho berou jako svého „hrdinu“, v žádném případě si nepřipouštějí, že by byli voliči populisty. Je dokonce možné, že v boji s lidmi, kteří jej za populistu označují, si upevňuje populista svou pozici, tím, že se zhmotnili jeho nepřátelé.
A proč je tato kategorie významná z pohledu politologie?
Populismus představuje hrozbu pro demokratické systémy a tradiční politické uspořádání, protože populisté se v politice nerozhodují podle toho, co je nejlepší pro stát, ale co je nejlepší pro ně. Řada jejich rozhodnutí může stát z dlouhodobého hlediska ohrozit. Významná je také z důvodu, že v poslední době počet populistických vůdců vzrůstá.

Martin Krčál

Srovnání s ČR je zajímavý nápad, ale protože jste to vzal po povrchu, k ničemu to není. To bych se spíš mnohem hlouběji zabýval srovnáním s ostatními státy Latinské Ameriky.
Jak jste se k tomuto tématu konkrétně dostal? Proč zrovna Venezuela? Je to od nás trochu z ruky. Máte nějakou osobní zkušenost s touto částí světa?
Položil jste mi několik otázek, které spolu souvisí, proto se na ně pokusím také současně odpovědět. K tématu mě inspirovalo setkání s politoložkou prof. Vladimírou Dvořákovou na přednášce, kterou o Venezuele a populismu obecně měla v loňském roce na našem gymnáziu. Konkrétně Venezuela mě zaujala zajímavou historií a také tím, že je zde populismus přímo ukázkový. Nejbližší osobní zkušenost mám zatím pouze s Mexikem, znám se však také s velkým množstvím lidí z celé Latinské Ameriky. Pokud jde o srovnání s Českou republikou, jde o jakési praktické vyústění mé práce, jelikož jak sám píšete, Venezuela je od nás daleko. Popsat české politické prostředí by bylo samozřejmě na mnohem rozsáhlejší a podrobnější práci, ale já jsem si zvolil pouze analýzu současnosti, a to z hlediska hlavních politických stran a jejich představitelů. Část mé práce věnovaná ČR tak vlastně dotahuje téma populismu do současnosti. O historický rozbor naší politické scény mi nešlo. Tato část mé práce je původní, vycházím z primárních zdrojů, o současné politické situaci v dalších zemích Latinské Ameriky takové informace nemám, takže bych nevytvářel nic jiného než stručné verze již napsaných politologických prací od jiných autorů.
Naznačuje tato práce, kterým směrem – odborným i geografickým – chcete dále směřovat?

Pokud bychom to vzali do důsledků – může se politik obejít bez určité míry populismu?
Pokud se ptáte na můj názor, tak to možné je, celá řada úspěšných politiků nikdy populisty nebyla, a přesto měli respekt u svých voličů i politických protivníků. Samozřejmě můžeme nalézt některé konkrétní případy, kdy by politická rozhodnutí určitého politika bylo možné zařadit podle kategorizace Roberta R. Barra do populistických, ale těžko pak můžeme tvrdit, že tento politik je populista, pokud by se jednalo třeba jen o zlomek celé definice (jako je tomu třeba u E, Macrona, nebo A. Merkelové).
Kdy je únosná hranice již překročena?
Ve chvíli, kdy rozhodování politika k vlastnímu prospěchu převáží nad zájmy státu a voličů. Je velmi složité tuto definici určit v obecné rovině, navíc se každý politik s časem vyvíjí a mění i svá politická rozhodnutí, takže bychom tu hranici nehledali v poměrném množství populistických a nepopulistických kroků, ale v čase, dohledáním, kdy množství populistických kroků u konkrétního politika začalo převažovat.

(odpověď na dotaz #21993 od Mgr. Pavla Lečbycha)

Dobré ráno, děkuji za dotaz.

Zvolila bych samotný M-Paradox:

Hejna otřásala plodný úl,
a co byl pro ně zlatý důl?
Miliony včel, jimž vládla horlivost,
naplnit si chtíč a marnivost.

V krátkosti to tedy znamená, že neřest je základem prosperity a štěstí národa. Domnívám se, že pokud by si studenti M-Paradox zapamatovali mělo by to hned dvě výhody. Pochopili by kontroverznost osobnosti Bernarda Mandevilla a také by jim to otevřelo oči so týče reálného fungování ekonomiky státu. Pokud se člověk totiž zamyslí nad prospěšností neřestí/negativních vlastností v ekonomii, musí dojít k závěru, že pro ekonomii bezvýhradně negativní nejsou. Mandevillovým M-Paradoxem by tak bylo možné představit studentům, že ekonomie je mnohem komplexnejší a možná i zajímavější, než si mohli myslet.

Irena Nováková: V kapitole 3.1 uvádíte, že Petr měl v případě nesouhlasu se svým propuštěním napsat svému zaměstnavateli dopis kvůli pozdější prokazatelnosti tohoto aktu. Existují i jiné formy podání stížnosti? Které z nich jsou považovány za dostatečně průkazné?

Určitě lze stížnost či upozornění podat i jiným způsobem. Ať už třeba datovou schránkou, e-mailem nebo třeba i slovně. Možností je opravdu několik, ale nejprůkaznější u případného dokazování je právě cesta zaslání prostřednictvím doporučeného dopisu. Tato možnost je k dispozici všem, a „za pár korun“.

2) Z jakého důvodu jste se rozhodla doslovně přepisovat rozhovory na stranách 28-29? Nestačilo by shrnout nová zjištění v jednom odstavci? Tato forma působí v odborné práci dost triviálně.

Máte pravdu, jednotlivé rozhovory měly být samozřejmě uvedeny v přílohách práce. V kapitole pak pouze sepsáno shrnutí, o čem pojednával výsledek těchto rozhovorů.

Pavel Lečbych: Není tvorba osvětové brožury a příručky vzhledem k existenci mnoha bezplatných on-line právních poraden „nošením dříví do lesa“?

Tak, jak říkáte. Na internetu je mnoho internetových stránek a poraden. Avšak ne vždy víme, že informace poskytované právě těmito stránkami jsou poskytované odborníky a nejedná se pouze o laickou diskuzi. A taktéž nevíme, zda jsou aktuální. Zákoník práce je platný od roku 2006, od té doby mohlo proběhnout mnoho změn. Informace mohou být i nepřehledné, a mnohdy i zavádějící. U některých on-line poraden je dokonce nutností registrace. Navíc si myslím, že většina lidí starších 40 let by spíše ocenila návod v hmatatelné podobě. Je to podle mého názoru pro ně ta jednodušší volba, než „bloudit“ světem internetu.

Dobrý den, děkuji za položené dotazy a nyní se na ně budu se snažit co nejlépe odpovědět.

Petr Machala:
1) Proč mají mladí lidé v české republice dlouhodobě menší zájem o věci veřejné?
2) Jak si vysvětlujete, že se v otázce, která se týkala nejlepšího politika v poledních 30 letech, umístil na 2. a 3. místě Miroslav Kalousek a Dominik Feri?
3) Jaký byl vztah Václava Havla s Václavem Klausem?

1) Podle mého názoru jsou mladí lidé lhostejný k věcem veřejným, protože je pro ně toto téma příliš vzdálené a jen málokdo jim ho dokáže přiblížit. Ve škole se o současné společenské a politické situaci s učiteli prakticky nebaví, protože v každém předmětu jsou osnovy, které daný učitel musí stihnout a toto téma se na druhém stupni základních škol a většině ročníků na středních školách v osnovách žádného předmětu téměř nenachází. Další problém je v tom, že tím, že poslanci v Poslanecké sněmovně nekopírují aktuální demografický stav obyvatelstva, tak v lavicích Poslanecké sněmovny zasedají zejména starší poslanci, kteří nejsou schopni předat toto téma mladým lidem, tak aby pro ně bylo atraktivní.
2) Abychom byli přesní tak tento výsledek se týkal skupiny respondentů mladších než 30 let a s aktuálním studiem již dostudovaným gymnáziem, VOŠ a VŠ. Tento výsledek si proto vysvětluji docela jednoduše. Tím, že tito mladí lidé se o politiku začali zajímat až v poslední době, tak si nepamatují tu masivní mediální kampaň, která byla vedena proti Miroslavu Kalouskovi, a na které Andrej Babiš postavil svou politickou kariéru v začátcích svého působení, tak proto vůči Miroslavu Kalouskovi nechovají žádné negativní emoce. Na proti tomu vidí způsob vlády Andreje Babiše, který je podle mého průzkumu pro ně zdaleka nejhorší politik za posledních 30 let. A protože je Miroslav Kalousek jeden z největších kritiků Andreje Babiše a velmi dobrý rétor tak dává smysl, že pro ně tato výrazná osobnost bude alternativa právě vůči Andreji Babišovi. A Dominik Feri je právě jeden z mála mladých českých politiků, který dokáže zaujmout mladé lidi, a díky němuž se i spousta mladých lidí začala o politiku zajímat. Pokud se podíváme na jeho účet na Instagramu, který používají zejména mladí lidé, tak zjistíme, že má přes 265 tisíc sledujících. Proto je jasné, že si spousta mladých lidí, kteří neznají skoro žádného politika vzpomněla právě na Dominika Feriho, který na ně velkou měrou působí.
3) Podle toho, co jsem se dočetl při tvorbě této práce, tak byl jejich vztah velmi chladný. Václav Klaus toužil po absolutní moci a chtěl aby se vše točilo kolem něj, avšak Václav Havel a právě autorita Václava Havla jej omezovala.

Irena Nováková:
Ve své práci prakticky opomíjíte Havla jako dramatika. Jak se jeho politické názory promítají do jeho her? A je Havel stále přítomný v české společnosti právě prostřednictvím svého uměleckého díla?

Máte pravdu má práce se týkala odkazu Václava Havla zejména z filosoficko-politologického hlediska, každopádně Václav Havel zanechal svou stopu i v jiných oblastech včetně vámi zmiňované kultury. Tím, že Václav Havel většinu svých her napsal ještě v totalitním režimu tak jeho politický názor v jeho hrách nelze přesně rozklíčovat, ale i přesto můžeme nalézt ve velké části jeho her takový satirický politický podtón. Já bych řekl, že se v dnešní době stále hrají hry Václava Havla a to jak ve větších divadlech, tak v ochotnických divadlech. Z této skutečnosti tedy musíme vyvodit, že Václav Havel jako dramaturg je v dnešní společnosti stále přítomný.

Pavel Lečbych:
Co podle Vás bylo Havlovým největším přešlapem v praktické politice? A co jeho největším omylem ve filosofii?

Nebudeme si dělat o Václavu Havlovi žádné iluze, že by jako politik byl naprosto dokonalý a neudělal žádný přešlap. Za mnoho let, co byl aktivní účastník politického světa, se mu povedlo udělat mnoho větších nebo menších chyb. Pro mne osobně však byla jedna zásadní, kterou sám poté přiznal, již v době kdy už nebyl prezidentem ČR v soukromém rozhovoru s Jaromírem Štětinou, a to, že nepostavil komunistickou stranu mimo zákon. Já osobně k tomu přidávám jako chybu i nepotrestání vysokých komunistických politiků. Tuto chybu pokládám za největší, protože její následky se s námi táhnou dodnes. Ve filosofii je to komplikovanější. Já si nemyslím, že jako filosof by udělal nějakou zásadní chybu, protože všechny jeho myšlenky byly založeny na hodnotách jako je pravda, láska, lidskost, solidarita a mnohé další podobné ušlechtilé hodnoty. Problém nastal, když se toto filosofické myšlení snažil dostat do praktické politiky. To vnímám jako omyl Václava Havla, protože v praktické politice, to pak mělo za následek mnoho jeho přešlapů včetně výše zmíněného přešlapu.

Martin Krčál:
Vrátil bych se k naší diskusi o výuce moderních dějin – není problémem spíše to, že druhá polovina 20. století je ještě příliš živá a nemáme dostatečný odstup?
Budete se asi divit, ale mnozí studenti po mě žádají otázky na letopočty, protože jinak běžná otázka v testu zní např. Košický vládní program – kdo, kdy, kde, jak a hlavně proč? Z posledních dvou dostávají kopřivku, musí totiž přemýšlet. Co s tím?

Chápu, že pro mnoho lidí, co v druhé polovině 20. století žili se tato doba může jevit jako stále živá a mohou cítit, že k této době nemají dostatečný odstup. Co je ale potřeba si uvědomit, je fakt, že letošní maturanti jsou ročník narození 2000 a 2001, což znamená, že na středních a základních školách už není nikdo kdo by zažil 20. století a přesně pro tyto současné studenty je toto období naopak vnímáno jako historie, o které se musí učit, aby o ní něco věděli, protože škole je pro ně v tomto ohledu hlavní informační kanál. Navíc pokud vezmeme v potaz že 20. století skončilo již před 20 lety a všechny události tedy ještě s delším časovým odstupem a lidem se zdá, že to je malý časový odstup, a že to v podstatě není historie, tak je třeba to srovnat s faktem, že pokud by to tak brala společnost i ve 20. století, tak by se v roce 1965 ještě studenti neučili o 2. světové válce. A to je přesně ten problém, který je potřeba si uvědomit. Mladí studenti v roce 1965 nezažili 2. světovou válku a proto se o ní museli učit a stejně tak mladí studenti nezažili v roce 2020 události druhé poloviny 20. století a většina z nich nezažila ani vstup ČR do EU v roce 2004 a ze stejného důvodu jako studenti v roce 1965, tak i studenti v roce 2020 se o těchto věcech musí učit, protože jinak nebudou o moderní historii vědět vůbec nic. A samozřejmě máte pravdu pro mnoho studentů bude náročné přemýšlet, ale to je přesně to, co má škola v obecné rovině studenty naučit. Až průměrný student opustí střední školu bude mu v reálném životě asi k ničemu, že bude vědět, kdy byl přijat Košický vládní program, protože takovéto informace najde na internetu během 5 vteřin, ale pokud průměrného studenta škola naučí přemýšlet nad otázkami co se stalo? proč se to stalo? a jaké byly důsledky?, tak přesně toto myšlení pak mladí lidé budou moci použít i v dnešní době a budou moci hledat paralely s minulostí.

Dobrý den,
děkuji za otázky a zde jsou mé odpovědi:
Petr Machala:

Jakým způsobem byste chtěl zabránit dalšímu útlaku a devastaci ujgurské kultury?

Člověk sám může „bojovat“ mnoha metodami. Například formou petic, dále například, psát dopisy organizacím, přispívat například Amnesty International, Human rights watch nebo jiným lidskoprávním organizacím. Ale především jsem si dal za cíl šířit povědomí o této, nepříliš známé problematice a tak zesílit hlas volající po zastavení represí, který by již nebylo tak lehké utlumit.

Irena Nováková:
Došlo k nějakému dalšímu vývoji v USA ohledně zákona, který má kvůli Ujgurům uvalit na Čínu sankce? Myslíte si, že k tomu dojde i v jiných zemích?

Zákon bohužel, i když došlo k poměrně jasnému konsenzu mezi Republikány i Demokraty a i když již prošel Senátem i Sněmovnou reprezentantů, ještě nebyl schválen prezidentem Donaldem Trumpem. Následně by byl nucen uvalit sankce na ČLR, a některé další instituce například FBI nebo DNI (šéf národní zpravodajské služby) by byli nuceni prošetřit situaci. Takže bohužel stále nic. Ale věřím tomu, že se situace změní a že i EU bude jednat. Ale myslím, že v blízké budoucnosti je možné zhoršení vztahů USA a ČLR, jejímž důsledkem může být i zostření vystupování USA ohledně Ujgurské menšiny.

Pavel Lečbych:
Jak konkrétně by podle vás měla vypadat pomoc ČR Ujgurům?

ČR není žádný velký hráč na geopolitické scéně, ale přesto by mohla něco dělat. Minimálně by mohla, jako již některé jiné státy, odsoudit morálně tuto etnickou politiku KS Číny formou například podobné rezoluce, o níž se v Senátu ČR již v roce 1998 jednalo a která se zabývala utlačováním Tibeťanů v ČLR. Tím spíše, že tato rezoluce neprošla i díky odůvodnění Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, v níž doslova stojí „Výbor dále nenalezl dostatek důvodů pro prioritní projednávání porušování lidských práv v Tibetu a Číně. Jsou mu totiž známy i další země a teritoria, kde práva jednotlivců nebo skupin nejsou rovnocenná, případně jsou hrubě poškozována, a k nimž zatím Parlament České republiky otevřeně stanoviska nezaujal. Proto nedoporučuje schválení návrhu rezoluce k porušování lidských práv v Číně a Tibetu Senátem.“ Nebo hlas ČR na půdě OSN popřípadě Evropského parlamentu ve věci porušování lidských práv Ujgurské menšiny. A další možností, i když by pomoc Ujgurům byla spíše sekundární, je jasné odmítnutí iniciativy Pás a stezka, a tím redukce vlivu ČLR v západní a střední Evropě.

Zdroj ohledně rezoluce Senátu celá rezoluce dostupná na:
https://www.senat.cz/doc2html/559627319/index.html
a zde stanovisko Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost:
https://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/webNahled?id_doc=31615&id_var=26889

Dobré odpoledne,
předně bychom Vám chtěli poděkovat za odhodlání k napsání SOČ. Pokud jste neuspěli, nezoufejte. Vyzkoušeli jste si, jaké je to stanovit si cíl, hypotézu, jak náročné je to s hledáním pramenů a zpracováním materiálů a samozřejmě s obhajobou. Jsou to dovednosti, které se Vám v dalších letech studia budou hodit. Možná, že se Vaše práce stanou základem pro bakalářskou či diplomovou práci. Tímto jste získali všichni. Musíme konstatovat, že práce byly kvalitní a bylo velmi těžké se rozhodnout.

Komise pečlivě vyhodnotila Vaše práce a rozhodla takto:
1.místo – Helena Kamrlová: Bajka o včelách Bernard Mandeville, postup do celostátního kola SOČ
2.místo – Ellen Lesovská: Homosexualita v kontextu víry, práce bude zařazena do licitace
3.místo – Laura Doanová: Sociální identita a její role ve volebním chování druhé generace Vietnamců v České republice
4.místo – Pavel Brada: Kulturní genocida Ujgurů páchaná Komunistickou stranou Číny ve Východním Turkestánu
5.místo – David Strnad: Analýza dezinformací v českém internetovém prostředí
6.místo – Ondřej Šil: Vzestup populismu ve Venezuele ve srovnání s politikou České republiky
7.místo – Jan Kolář: (Ne)přežívání odkazu Václava Havla v české společnosti
8.místo – Denisa Dvouletá: Problematika pracovněprávních vztahů

Všem oceněným gratulujeme, Heleně Kamrlové přejeme hodně úspěchu v celostátním kole a Vám všem ve studiu.
Příjemný zbytek dne,
Komise oboru 17