Odpověď na téma: 42. CP SOČ online – obor 15 teorie kultury, umění a umělecké tvorby

[Jan Míšek]

Dobrý den,

1) Osobně si myslím, že podstatou divadla jsou emoce. Fantazie. Svoboda. Mít možnost člověka rozesmát, rozesmutnit, zobrazit mu skutečnost, ve které se může sám vidět, přenést ho z inscenace až do vlastních myšlenek a udělat to jen tak, jak se nám bude chtít. Divadlo by mělo bavit, šokovat, poutat. Osobně nemám rád názor, že si zajdu do divadla, protože je to divadlo nebo protože to je „asi něco, co bych měl vidět“. Divadlo by neměla být otázka donucení. Jak ze strany diváka, tak ze strany herce. Navzájem je to poté hodně znát. Když divák se zájmem přijde na inscenaci, při které ho přijde bavit herec bez vlastního zájmu, ihned se to projeví na divákovi. A funguje to i naopak. Nezaujatý divák může rozhodit i herce, který tomu dává vše.

Rád bych se ještě vrátil k bodům fantazie a svoboda. Ty si jdou bok po boku. Absolutní svoboda divadla hrát cokoliv jakkoliv dává možnost naší fantazii právě to cokoliv psát. Divadlo tak může sloužit jako krátký útěk z reality. Nejen pro herce, ale i pro diváka. V dnešní době známe tolik divadel, která hrají tolik různých inscenací, že si každý přijde na své. Jestli se chce člověk pouze bavit, může si zajít na komedii. Pokud třeba prožívá nějakou horší chvíli, může si zajít např. na tragédii zároveň s nadějí, že najde odpověď na některé své otázky a tak dále. Podstatou divadla by zároveň měla být různorodost. Nemusí vždy nést nějakou konkrétní myšlenku (i když já sám jsem zastáncem opaku). Jestliže se chce člověk pouze smát, může se pouze smát. Divadlo může být pojato mnoha způsoby a to je na něm to krásné.

Krása a podstata divadla spočívá v jeho nepřeberných možnostech a svobodě, ale důležité je zmínit, že zároveň i v některých pevně stanovených bodech, od kterých se člověk musí odrážet a čemu se vlastně divadlo říká. Jestliže ale za tak malou cenu dostaneme možnost sami tvořit a např. informovat lidi, rozesmát je, smět jim udělat krásný večer a sám se u toho ještě bavit, mi na tom všem přijde to nejkrásnější.

2) Já osobně tuto strukturu považuji za geniální. A ta genialita dle mého tkví v jednoduchosti a názornosti celého schématu a také v tom, za jakých podmínek vzniklo. Antické Řecko je opravdovou kolébkou dramatu a díky tomuto schématu můžeme podle mě například také pozorovat, jak lidé kdysi přemýšleli. Protože celé schéma vlastně znázorňuje běžné životní situace. Máme určitou skupinku lidí, která je mezi sebou provázána a náhle musí řešit nějaký problém. Hledají cesty, jak ten problém vyřešit a to se jim nakonec daří či nedaří. A krásným odrazem je právě ono dramatické schéma.

To, jestli je nebo není nutné tuto možnost použít, je otázkou, protože jsem jediný, kdo hru zpracoval a já konkrétně jsem ji zvolil právě kvůli výše uvedeným důvodům. Jednoduchost, pochopitelnost, aktuálnost. Kdyby si mou hru vzal do rukou někdo jiný, možná by zvolil jinou variantu a možná by byla lepší. Ale já osobně rád pracuji podle tohoto schématu (podle kterého pracuji na další hře). Jde o několik staletí starý pojem, který stále funguje a stále stejně dobře. A to se mi na tom líbí asi nejvíce. Drama, které je stále aktuální i v takto starých věcech, díky kterým známe divadlo jako to dnešní.