Hlavní stránka Fóra Forum pro soutěžící SOČ 42. celostátní přehlídka ONLINE 42. CP SOČ online – obor 15 teorie kultury, umění a umělecké tvorby Odpověď na téma: 42. CP SOČ online – obor 15 teorie kultury, umění a umělecké tvorby

#24288
Eliška Dvořáková
Host

– Tanec je komunikace, „která nikdy neublíží“. Myslíte, že v umění existuje i komunikace, která múže nějak ubližovat?

O výroku „tanec je komunikace, která neublíží“, by se jistě mohlo polemizovat a spekulovat o jeho pravdivosti, nicméně nic není černobílé. Za prvé tanec, ať už lidový nebo scénický, nabízí širší prostředky komunikace, než je tomu u komunikace verbální. Někdy nám slova k sebevyjádření nestačí, nenacházíme výraz vystihující konkrétní skutečnost. tehdy se do popředí dostává pohyb, gestika, mimika. Nonverbální komunikaci využívají i ostatní druhy živočišné říše. Nejen lidé. Gesta si sebou člověka ve společnosti nese už od nepaměti, využívá je v běžném životě.

Tanec z mého pohledu získává v nonverbální komunikaci výjimečné postavení. Akcentuje duševní i fyzickou stránku jednotlivce, odráží jeho nitro, v minulosti i společenské postavení, kulturní tradici, stereotypy v chování. Každý tanečník v sobě chová zcela unikátní pohybový repertoár. Tanec působí na naše smysly, dokáže silně zasáhnout u srdce, vyjářit mnohem víc, než čeho by bylo obsaženo v tom nejlepším monologu. Ale je jistě na místě polemizovat o jeho nevinnosti. Tanec může v jistém slova smyslu šokovat, nechat v nás hluboký dojem. Nedokáže ublížit. Duši. Tělu někdy ano. Pouze sděluje stav rozpoložení a vyjadřování tanečníka. Tanec léčí. je cestou k druhým. Vrací nás k našim kořenům a předkům. V případě taneční imrovizace ustává sebekontrola a do popředí vyplouvá hluboké nitro.

Může umění ranit? Ano, může. Na mysl mi přichází síla slova. To se ukázalo mnohokrát v dějinách lidstva, jak je verbální komunikace mocná čarodějka. Slovem kolikrát můžeme zasáhnout druhé, dotkout se jejich nejcitlivějšího a nejzranitelnějšího místa. Poezie. Próza. Drama. Slova nabírají na intenzitě ve spojení s melodií, dynamikou, hlasitostí. Slova jsou všude kolem nás, nejen v umění. Myslíme ve slovech, cítíme ve slovech, komunikujeme s ostatními. Proč existují rčení „dávej si pozor na jazyk,“ „mlčeti zlato,“ „co na duši, to na jazyku,“ „mít ostrý jazyk“?

Ubližovat si ale můžeme i sami. Ublížit může nepřítel, kterého máme v sobě. Ostaním, ale i nám samotným. Dále pak umělec pomořený do sebe ztrácí soudnost a něco přežene – prosazování svých názorů nebo podcenění názorů druhých. Musíme znát míru, hranici, za kterou bychom neměli jít. To platí o všem, nejen o umělecké tvorbě.

Obraz? Ani výtvarné umění nemusí vždy být jen pastvou pro oči. Po návtěvě galerie a shlédnutí přílišného množství výtvarných děl a instalací na sobě můžeme pozorovat určité vegetativní projevy – bušení srdce, mdloby, zmatenost, halucinace – zažíváme hyperkuturémii. Zkrátka nic se nemá přehánět.

Umění může provokovat i k škodlivému druhu stersu, může být vulgární, dokáže manipulovat.

– Do jaké míry je folklór na Hradecku živý mimo rámec folklórních souborů?

Ráda bych se zde rozepsala o zvycích dodržovaných v okolí Hradce Králové. Na takové Moravě by na to nestačily hodiny. Ale zde? V královském městě? Bohužel se velice bro „podařilo“ lidovou tradici vymýtit z našeho kraje.

V současnosti hlavní výroční svátky a zvyky, jako je Vynášení Smrtky, Morany, bohyně zimy a smrti, nebo Stavění máje všem pannám hradeckým, v rukách folklorních souborů, spolků a nadšenců. Ale nebuďme jen pesimisté. Co takový sv. Mikuláš? Tři králové? Svatomartinská a svatováclavská posvícení? Velikonoční „červené“ pondělí? A samozřejmě Vánoce a Velikonoce? Tyto svátky Češi naštěstí nikdy neopustili, možná z nostalgie, potřeby udržet rituály. Zvyky se udržují v různých rodových obměnách v domácnostech, více na venkově než ve městech.

Také pozoruji jistý trend, návrat ke kořenům a větší zájem jednotlivců o svou rodnou zem. Někdy se zvyky modifikujído moderních verzí, ale to jistě není na škodu. Folklor nemůžeme zašroubovat do zavařovací sklenice, zakonzervovat jej, stejně jako lidstvo i kultura se s ním vyvíjí, a tak je tomu i u tradic.

Cestu v popularizaci „opravdového“ a „živého“ folkloru vidím v zájmu jednotlivců, v šíření svého osobního zájmu, ukázat veřejnosti bohatství naší lidové kultury a nabídnout jí pomocnou ruku při jejím poznávání. Je to jen na nás. Nikdo nám nebrání. A to je přece skvělé.