Odpověď na téma: 42. CP SOČ online – obor 17 filozofie, politologie a ostatní humanitní

[Michael Douša]

Ústavní systém definujete jako systém práva a právních předpisů. Byly v takovém případě Vámi vyjmenované krize krizemi právními nebo politickými?

Ve své práci jsem se zaměřil pouze na krize právní. O krizi politické by se dalo mluvit v případě roku 2013 po demisi vlády Petra Nečase za ODS, protože bývalá koalice ani s „přeběhlíky“ z ostatních stran nedokázala zpočátku složit jistou většinu, dosavadní opozice zase nedokázala „přilákat“ žádnou ze stran původní koalice, tím pádem nebylo možno v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR sestavit vládu. To byl problém čistě politický, na nějž jsou Ústava ČR a ústavní zákony připraveny – Poslanecká sněmovna si může odhlasovat vlastní rozpuštění 120 hlasy. Právní problém ovšem nastal, když se dosavadní koalici podařilo získat většinu, proto mohla být předsedkyní vlády jmenována Miroslava Němcová jako společná kandidátka na premiérku ze strany koalice. Jmenování vlády Jiřího Rusnoka tak bylo už problémem právním, protože se výklady takové situace liší. Například JUDr. Syllová je zastánkyní názoru, že hlavním cílem vlády je získat většinu, proto není jmenování kandidátky s jistou většinou pouhým porušením ústavní zvyklosti (ústavní zvyklosti jsou pouze dobrovolné a není nutno je dodržovat, i když vytváří určitý pocit jistoty u právních subjektů), nýbrž ústavní krizí, protože došlo k paralýze vlády jako orgánu exekutivy. Prof. Filip zase zastává názor, že se jedná pouze o ústavní zvyklost, a proto bylo jmenování Jiřího Rusnoka předsedou vlády naprosto v pořádku. Ostatní případy jsou již jasně právní, protože se jedná o odlišné výklady Ústavy ČR či jiného ústavního zákona.

Eroduje podle Vás ústavní systém jako takový nebo politická a morální odpovědnost ústavních činitelů?
Nejsem odborníkem politologem, netroufám si proto soudit morální hodnoty současných ústavních činitelů. Můžeme však s jistotou říci, že se náhled na Ústavu, ústavní zákony a v neposlední řadě též na judikaturu Ústavního soudu mění. Na to však naše ústava není připravena – sází totiž na dobrou vůli ústavních činitelů, přesné lhůty tak můžeme najít jen u několika málo případů (například vyhlášení voleb). Ze stejného důvodu tak není připravena na situace, kdy vláda bude podporovat ústavně hraniční chování prezidenta – pro schválení ústavní žaloby je totiž potřeba třípětinová většina celého Parlamentu, tedy 3/5 Senátu ČR a 3/5 Poslanecké sněmovny. Jestliže má ale vláda většinu v Poslanecké sněmovně, není možné, aby tato ústavní žaloba prošla. Reakcí na toto by tak mohla být větší autonomie Ústavního soudu, či zavedení fixních lhůt do Ústavy, jak uvádím v závěru své práce. Troufám si tedy tvrdit, že eroduje ústavní systém, protože není připraven na změny chování a postojů ústavních činitelů.