Odpověď na téma: 42 – kraj KHK – obory 16, 17

[Veronika Košťálová]

1. otázka – Vysvětlil Vám Alberto Tronchin proč s Vámi nechtěl vést rozhovor v češtině, když ji studoval? A plánujete s ním nějaké osobní setkání a pokračování ve své práci?

Alberto Tronchin studoval český jazyk v Benátkách v letech 2007-2008 při studiích historie. Po navázání kontaktu jsem se ho dotázala, v jakém jazyce by upřednostnil konverzaci a zda-li by to mohla být i čeština. Odpověděl mi, že už je to bohužel velmi dávno, kdy ji studoval a v posledních letech měl pouze minimální příležitost ji procvičovat. Domluvili jsme se tedy na angličtině, kterou má na dobré úrovni jako já. Pan Tronchin byl ze spolupráce nadšený, a protože udržuje kontakt s panem Andreasem Pierallim a Společností přátel Itálie, občas má možnost do Prahy přijet. Chtěla bych se s ním rozhodně při příští takové příležitosti setkat, již jsme spolu na toto téma komunikovali a předběžně se domluvili na přednášce na mé škole. Osobně ho velmi zajímá, jak čeští studenti vnímají téma holocaustu obecně a jaké je povědomí o zapomenutých hrdinech včetně Kara Weiricha.

2. otázka – Asi si nebudeme nic nalhávat, když řekneme, že pro většinu Vašich vrstevníků nebude téma holocaustu (včetně historického kontextu) není „sexy“. Kdybyste mohla poradit učitelům dějepisu, jakou formou výuky o tomto tématu byste jim doporučila, aby bylo více přitažlivé pro -náctitelé?

Z pohledu studenta vidím, že tématu „holocaust“ není v rámci výukových plánů věnován dostatek prostoru, jaké by si toto období zasloužilo. Myslím si, že důvodem jsou nabité osnovy, kde je holocaust probírán pouze ve spojitosti s druhou světovou válkou, která toto téma absolutně zastíní. Nerozebírá se tedy do hloubky, ale pouze velmi stručně. Podle mě nejlepší cestou k tomu, jak oslovit -náctileté, je přiblížit jim příběhy skutečných lidí, a pokud je to možné, využit jejich vzpomínky, případně vzpomínky příbuzných. Jsem si jistá, že autentické vyprávění a skutečné prožitky osloví mladé lidi mnohem více, než memorování faktů z dějepisných učebnic. Uvědomuji si, že pamětníků ubývá a stejně tak času na zmapování jejich příběhů a osobní setkání s nimi. Učitelům dějepisu bych doporučila, aby výuku o holocaustu nedemonstrovali pouze na faktech a zahraničních příbězích, ale pokusili se zapátrat i po českých hrdinech nebo využili mou práci s prezentací, kterou umístím na internet.