Odpověď na téma: Porota G: pedagogika – kultura

[Kateřina Slaběňáková]

Přeji dobrý den,
velmi si vážím Vašeho vyjádření k mé práci a jsem přesvědčena o tom, že si z něj odnesu mnoho cenných poznatků do budoucího života a vyvaruji se podobným chybám při psaní dalších prací podobného charakteru. Přikládám odpovědi na Vaše otázky:

1. Skutečností je, že úroveň své angličtiny nepovažuji za dostatečnou pro to, abych jednou na svého potomka mluvila pouze anglicky a byla právě tím rodičem, který by se vzdal rodné češtiny a komunikoval s dítětem jen v cizím jazyce. Tato klasická metoda výchovy zvaná OPOL(one parent, one language = jeden rodič, jeden jazyk), suverénně nejpopulárnější a odborníky nejčastěji doporučovaná metoda skutečně vyžaduje dokonalou schopnost rodiče, hovořit cizím jazykem perfektně a plynule. V případě nedokonalosti angličtiny hrozí u dítěte výskyt nejrůznějších poruch řeči jiných závažných vad, často psychického rázu. Samozřejmě bych nikdy nedovolila, aby takovéto riziko podstoupilo právě mé dítě. Pro natolik striktní formu výchovy bych se rozhodla jedině v případě, že by můj partner hovořil anglicky plynně nebo byl sám rodilým mluvčím, abych mohla představovat já ten ryze český aspekt. Jak jsem zmínila v části věnované bilingvní výchově malých dětí formou hry, vychovávat dítě dvojjazyčně je možné také prostřednictvím mnoha jednodušších metod, které nevyžadují tak přísná pravidla a stejně tak ani vysokou úroveň cizího jazyka rodičů. V případě, že by se úroveň mé angličtiny výrazně nezlepšila a můj budoucí partner by rovněž angličtinu špičkově neovládal, sáhla bych rozhodně právě po jedné z metod, které spočívají na principu hry. Hravá forma vštěpování cizího jazyka představuje pro rodiče veliké jazykové ulehčení, protože konkrétní hra se dá přizpůsobit úrovni cizího jazyka ovládaného rodičem, ale i preferencím dítěte. Myslím si, že nevědomky vychovává své děti bilingvně vlastně většina moderních rodičů, když jim například pouští anglické písničky, kterých je třeba i na českém YouTube nespočet. Mně osobně se nejvíce zamlouvá metoda vzájemné interakce s maňáskem. Ratolest si oblíbí jistou plyšovou hračku, prostřednictvím které rodič mluví na dítě anglicky. Kouzlo spočívá v tom, že hračka může mluvit zprvu zcela primitivní angličtinou a postupně, jak dítě roste, přidávat více slovíček a obecně zvyšovat úroveň angličtiny. Dovedu si docela dobře představit, že touto cestou se mi podaří poskytnout svému dítěti základy formou nenucenou, a především zábavnou pro nás pro oba. Dát dítěti základy cizího jazyka a probudit v něm zájem o něj, je podle mě ze všeho nejdůležitější – toho je schopen docílit v podstatě každý současný rodič, ať už je na tom jazykově jakkoliv. Přirozeně dalším podstatným krokem, když už by mi má angličtina nestačila, by bylo předání potomka do rukou odborníků a poskytnout mu například jazykové kurzy nebo v nejlepším případě čas strávený přímo s rodilým mluvčím…

2. Myslím si, že ty největší výhody dvojjazyčné výchovy se ukážou především v dospělém životě jedince. Situace, kdy bilingvista ční nad ostatními a se značnou lehkostí zvládá úkony, které ostatním znepříjemňuje jazyková bariéra, jsou v životě velmi běžné. Mám na mysli jak uplatnění na trhu práce, protože u spousty zaměstnání je schopnost ovládat kvalitně druhý jazyk absolutně stěžejní, tak průchod novými životními situacemi, které zahrnují, a vlivem globalizace zahrnovat i do budoucna budou, cestování a seznamování se s novými lidmi z různých koutů světa. S tím pak souvisí i rozšiřování si obzorů a zdokonalování komunikačních schopností, vedoucí třeba až ke studiu či trvalému životu v zahraničí. Považuje-li jedinec cizí jazyk za svůj zcela vlastní a přirozený, nebrání se také sebevzdělávání prostřednictvím cizojazyčných zdrojů jako je (dejme tomu anglická) literatura či internet. Právě jmenované cizojazyčné zdroje často obsahují řadu informací, na které český internet nestačí a česká literatura třeba dosud nebyla přeložena. Člověku bilingvně vychovanému se zkrátka podle mě otevírá neuvěřitelné množství cest, které vedou k celkovému rozvoji osobnosti.

3. To, zdali tento fakt pomáhá či nikoliv, záleží podle mě na mnoha faktorech. Může jimi být učitel, úroveň ovládaného jazyka dítětem, spolužáci, nebo také osobnost dítěte (např. introvert určitě nebude dávat své jazykové schopnosti příliš nadšeně a výrazně najevo, a to, že je vychováván bilingvně se může odrazit pouze na známkách). Otázky, týkají se přítomnosti bilingvisty ve školním kolektivu, jsem položila svým dvěma respondentkám. Zajímalo mě především, jaký postoj zaujal vůči takto vychovávanému dítěti učitel a také to, jak reagovali spolužáci, když bilingvista ukazoval v hodině své jazykové přednosti… Obě bilingvistky, které mi ochotně poskytly rozhovor, se shodly na tom, že vše záleží z velké části na přístupu učitele. Učitel dokáže ovlivnit to, jestli se malý bilingvista v lavici bude nudit, nebo jestli ho kantor dokáže posouvat jazykově dále a vzbudit v něm zájem o další zdokonalování se v daném jazyce. Učitel může mít rovněž zásadní vliv na názor ostatních žáků ve třídě (např. v nižších ročnících rozumně vysvětlit dětem, proč má jejich bilingvní spolužák tak podezřele dobré známky z cizího jazyka a občas mluví s učitelem tak, že nikdo jiný nerozumí.) Pravda, učitele to zajisté stojí mnoho úsilí, práce navíc a uvědomuji si, že je obtížné splnit výukové osnovy, a ještě věnovat individuální péči bilingvnímu dítěti. Na závěr bych uvedla jeden moc pěkný příklad z vlastního života. Řeč je o chvályhodném postoji, který zaujala k mé bilingvní spolužačce paní učitelka na prvním stupni základní školy. Dívku uměla v pravých chvílích před třídou skvěle vyzdvihnout, abychom v ní viděli všichni vzor a cítili k ní úctu, ale zároveň bych rozhodně nedokázala říct, že by ji nadržovala. Takoví učitelé mají můj neskonalý obdiv. Co se známkování týče, je nejspíše přirozené, že děti, které jsou k cizímu jazyku vedeny odmalička a nastoupí do školy, budou už všechny základní znalosti jazyka mít a s touto znalostí se dostaví i dobré známky. Problémy mohou přijít na vyšším stupni. Jedna z respondentek se svěřila, že nebyla ze základní školy zvyklá se žádná slovíčka nebo gramatiku učit (protože vše znala z domu), ale když přešla na gymnázium a její spolužáci se jí začali pomalu vyrovnávat, nevěděla najednou jak na to. Nedokázala si nová slovíčka pamatovat a gramatice pozornost také nevěnovala, protože byla přesvědčena, že to, co už zná, jí pro domluvení stačí. Známky se tak začaly skutečně zlehka zhoršovat, ačkoliv by to do dvojjazyčně vychovávaného dítěte nikdo neřekl.

4. V první řadě se domnívám, že by jen mizivé procento rodičů umístilo své dítě na školu, kde dochází k výuce běžných předmětů v cizím jazyce, bez jakékoliv jazykové výbavy. Když už není dítě vychováváno vyloženě bilingvně, určitě by mělo předem navštěvovat alespoň nějaké kurzy nebo třeba tábory orientované na zdokonalování se v cizím jazyce, aby se na škole takovéhoto charakteru uchytilo. Rodiče, kteří své dítě pošlou hned do první třídy zmiňované bilingvní školy nijak předem jazykově nepřipravené, považuji za nerozumné a možná až naivní. Dítě, které by neumělo druhý jazyk vůbec, by po příchodu do školy mohlo být nejenže zdeptáno tím, že nerozumí probíranému učivu ani učiteli, ale také by mohlo pocítit útlak a výsměch ze strany spolužáků. Myslím si, že podobných výsledků, jako při učení cizího jazyka přirozeně od narození, se dosáhnout sice dá, ale studium na bilingvní škole se může nehezky podepsat na sebevědomí dítěte, které nebylo předem připraveno. V malém bilingvistovi vidím naopak výborného uchazeče pro školu tohoto typu. Výuka cizojazyčná jistě pomáhá rozvíjet jak komunikační schopnosti v cizím jazyce, tak psaný projev, který bývá často upozaďován. Bilingvní vyučování na vyšším stupni základních škol a školách středních, to je věc zcela jiná. Žáci si v tomto případě už sami stanovují, zdali se chtějí vzdělávat i v druhém jazyce, což je dle mého názoru velice důležité. Chápou už, jaké přínosy znalost cizího jazyka má a dokážou náležitě ocenit přísun kvalitní cizojazyčné péče i ve školních lavicích.