Odpověď na téma: Porota G: pedagogika – kultura

[Lucie Ritzingerová]

Dobrý den, děkuji za zhodnocení mé práce. Níže uvádím odpovědi na položené otázky.

1. Co je pro Vás nejobtížnější při doučování dětí ze SVL?
Rozhodně velmi obtížné jsou pro mě situace, kdy se i přes všechnu mou snahu i snahu dětí při doučování nedostavují žádné viditelné výsledky, nebo pokrok není příliš trvalý. Například se stává, že se po týdnu opět setkám s dětmi a látka, kterou dříve zvládaly, jim nyní dělá problémy a musíme začít v podstatě od začátku. Při práci s dětmi ze SVL lze jen zřídkakdy počítat s jejich domácí přípravou na doučování – vše tedy musíme zvládnout pouze během jedné hodiny týdně. Při tak dlouhé prodlevě mezi jednotlivými setkáními se přirozeně situacím, jako je popsaná výše, nevyhneme. To může být velmi frustrující nejen pro mě, ale také pro samotné děti.
Také z toho důvodu je klíčové zapojení rodičů doučovaných dětí, dostatečná komunikace s nimi, snaha o spolupráci na obou stranách. To vše je však samozřejmě „běh na dlouhou trať“ a ne všichni rodiče jsou ochotni spolupracovat.

2. Změnil se Váš pohled na rodiny žijící v SVL?
Díky tomu, že jsem měla příležitost nahlédnout, jak takovéto rodiny fungují, můj pohled se určitě do jisté míry změnil. Překvapilo mě velmi vstřícné chování rodin, zájem dětí o doučování. Hlavně jsem si však uvědomila, že tito lidé mají velmi obtížný start do života a v podstatě jim často nezbývá jiná možnost než opakovat stejné vzorce, které od malička viděli u rodičů. Práce v SVL současně se zpracováváním SOČ mi pomohla nastínit, do jaké míry je život člověka ovlivněn jeho prostředím a situací, ve které se nachází. Rozhodně jsem tedy získala pro tyto rodiny větší míru pochopení.

3. Jak přijímají rodiče doučování svých dětí?
Osobně jsem se setkala převážně s kladným přístupem. Individuální doučování probíhá v rodinách, které o něj samy požádají. Ačkoliv tedy tito rodiče obecně nepřikládají příliš velkou váhu vzdělání svých dětí, doučování vnímají velmi pozitivně a jsou za něj rádi.
Někteří rodiče nemají tendence se do samotného procesu doučování zapojovat a ani sami nejeví zájem o jeho průběh, mnohem méně se jich aktivně doptává například na probíranou látku. Na mé otázky o prospěchu dětí však všichni reagují ochotně a určitou míru snahy o spolupráci lze rozpoznat u většiny z nich.

4. Jaký máte názor na inkluzi? Nebylo by některým dětem lépe ve speciálních školách, v méně početných třídách s upraveným vzdělávacím programem, kde by častěji zažily úspěch, který by je motivoval?
Na tuto otázku podle mne neexistuje jednoznačná odpověď. Je pravda, že speciální školy mohou dětem poskytnout individuálnější přístup, větší míru podpory, motivace, což může přinést mnohem lepší vzdělávací výsledky. Dle mého názoru je však také třeba zvážit dopad, který může mít umísťování sociálně znevýhodněných dětí do speciálních škol či tříd na postoj většinové společnosti. To, že si děti již odmalička zvykají, že někteří lidé patří do jiného prostředí, do jiné třídy, podle mě může ještě více prohlubovat propast mezi sociálně vyloučenými lokalitami a okolním světem. Takto nastavené postoje mohou dětem ze SVL v budoucnu značně znemožnit uplatnění v zaměstnání, což jejich situaci dlouhodobě příliš nezlepší.
Inkluze má mnoho vášnivých zastánců i odpůrců, ale osobně se neřadím výhradně ani k jednomu z těchto postojů. Jak inkluze, tak speciální vzdělávání obnáší mnoho výhod, ale i nevýhod, bohužel tedy nelze jednoznačně říct, která z možností je lepší.