Odpověď na téma: 42 – kraj ZL – obor 17

[Laura Doanová]

Petr Machala:

1) Máme nějaké srovnání s jinými státy EU v otázkách, které jste si položila?

Konkrétní výzkum, který by se zabýval volebním chováním, případně politickou participací druhé generace Vietnamců ve státě EU, jsem upřímně nenašla. Nicméně existuje řada výzkumů, které se zabývají sociální nebo kulturní identitou potomků imigrantů, neboť jakási dvojí či rozpolcená identita pro tyto sociální skupiny není ojedinělým jevem. Co se týče Vietnamců konkrétně, narazila jsem na výzkum Young Vietnamese Generation In Poland: Caught between a rock and a hard place, který rozebírá otázku identity mladých Vietnamců v Polsku a stejně jako zmiňují respondenti mého výzkumu, tato práce zdůrazňuje začleněnost do polské společnosti a zároveň nevoli zříct se vietnamské části své identity.

2) Existuje výzkum, ve kterém je zmapovaný vztah většinové české společnosti k Vietnamcům?

Existují výzkumy, resp. bakalářské práce, které se věnují vztahům většinové společnosti k vietnamské komunitě v konkrétních oblastech jako MČ Praha-Libuš, kde je vietnamská menšina výrazně koncentrovaná, ale i v menších městech jako Chotěboř. Dále existují práce soustředící se na problematiku stereotypizace Vietnamců a případně dalších národnostních menšin a potom především práce pojednávající o integraci celé vietnamské komunity. Tedy odpověď zní ano, obecně lze nalézt množství výzkumů zaměřující se na různé aspekty vztahu Čechů k Vietnamcům v České republice.

Irena Nováková:

Myslím si, že hlavní kritéria byla adekvátní k vytyčenému zaměření výzkumu a zároveň nebyla důvodem pro nižší počet respondentů. Tématem bylo volební chování druhé generace Vietnamců v České republice — proto bylo třeba vyhledat zástupce druhé generace, kteří mají aktivní volební právo, kterého využili. Jen tak jsem se mohla ptát na jejich volební rozhodování. Genderově rovné zastoupení a diverzita v místech původu jsem nepovažovala za nezbytná kritéria, která za každou cenu musí být dodržena, ale považovala jsem je za důležitá a nebylo příliš obtížné takové složení respondentů vyhledat. Domnívám se, že šest respondentů pro krátkodobý kvalitativní sociologický výzkum je dostačující počet. Výpovědi se samozřejmě paušalizovat na celou komunitu nedají — to není cílem žádného kvalitativního výzkumu.

Pavel Lečbych:

Myslím si, že pokud by je mělo něco motivovat, tak to nebude něco cílící na jejich etnicitu či původ, ale na jejich věk a s ním spojený „drive“. Znám spoustu mladých úspěšných Vietnamců, kteří se věnují byznysu nebo IT — mnoho z nich jsou odborníci. A jak se projevuje v dnešní koronavirové krizi, odborníci je to, co tento stát potřebuje a kdo by ho měl řídit. A vnímám tu frustraci z toho, že to tak není — ta frustrace se naštěstí přeměňuje v užitečnou pomoc, jako je například šití a distribuce roušek. A byť bych nerada, aby se podobné krize v budoucnu opakovaly, myslím, že právě krize nebo jiné projevy nekompetence vlády mohou vést k zájmu o vyšší participaci.

Martin Krčál:
1) Jak se cítíte vy sama?
Tím, že moje maminka je Češka a já sama neumím vietnamsky a navíc ve Vietnamu jsem byla pouze dvakrát v životě, necítím tak silné rozpolcení jako ti, jejichž rodiče jsou oba vietnamští migranti. Byť se cítím spíš jako Češka s vietnamskými kořeny než jako Čechovietnamka, cítím potřebu zdůraznit, že mám vietnamské kořeny. Přeci jen velká část mé rodiny je vietnamská či vietnamského původu, slyším kolem sebe vietnamštinu na denní bázi a taky se stravuju spíše jako Vietnamka než jako Češka. Navíc většinovou společností jsem velkou část svého života nebyla přijata nebo označena za čistou Češku, a to do velké míry ovlivnilo to, že jsem se jako Češka nikdy nemohla cítit. Na druhou stranu ani ve Vietnamu nebo ve společnosti Vietnamců nejsem Vietnamka ale Češka, což je posilněno ještě tím, že nemluvím vietnamsky.
Nicméně to všechno se poslední roky mění, protože mé sociální kruhy se rozšířily i mimo Vsetín (hlavně do Prahy) a mám díky tomu spoustu kamarádů, kteří také mají kořeny jiné než české, a přesto sebe i mě považují za Čechy, a kamarády, kteří hned nepovažují každého člověka jiné etnicity za cizince.

2) Pokud byste odpovídala na své otázky, byly by tam nějaké styčné body nebo naopak vidíte vietnamskou komunitu jinak?

Je tam většina bodů, na kterých se s respondenty shodnu. Nicméně je nutno říci, že má životní zkušenost je jiná, což vyplývá z mé spíše české výchovy. Nikdy jsem nebyla vedena k dodržování specifických tradic a svou identitu bych nepopsala tak, že se cítím napůl jako Češka a napůl jako Vietnamka (což zmiňuju v předchozí odpovědi). V čem jsem se s některými neshodla bylo například v tom, že někteří respondenti neviděli žádné znevýhodnění v jejich vietnamském původu, já naopak tohle znevýhodnění vnímám silně. Mám v rodině malou holčičku, která se nedávno ve svých sedmi letech přestěhovala z Vietnamu do České republiky, ani jeden z rodičů neumí perfektně česky a sami jí nemohou pomoci s většinou předmětů ve škole. To se ještě zhoršilo s aktuální situací — holčička se ještě nestihla naučit česky a několik týdnů se nesměla stýkat s nikým, kdo by ji jednak naučil česky a ještě k tomu pomohl s domácími úkoly. Nicméně je nutno říci, že tohle není třeba vnímat jako selhání států, ale obecný problém, který znevýhodňuje menší část české společnosti. Na druhou stranu: obzvlášť silně jsem se ztotožňovala s tezí, že s rostoucím věkem jedinci pociťují potřebu více prozkoumat vietnamskou část své identity — po letech, kdy jsem se snažila tuto část své identity zadupat a splynout s většinovou společností a potřebovala se neustále obhajovat, že ve skutečnosti jsem Češka, začínám vnímat pozitiva této bikulturní identity a byla jsem mile překvapena, že v tom nejsem sama.

3) Jaký je vztah mezi jednotlivými generacemi (prarodiče – rodiče – děti) z vašeho pohledu?

Tohle je z velké části individuální záležitost, a proto se tato otázka nedá zodpovědět jednoduše. Pokud bych ale měla sklouznout k nějaké paušalizaci, tak určitě by to bylo ve věci vztahu dětí ke starším členům rodiny. Vietnamci jsou obecně velmi přísně vychováváni a důraz se klade především na respekt a úctu ke starším — k rodičům i prarodičům. Respekt a úcta je zachována mezi všemi generacemi, ale vzájemné pochopení může být někdy nedostačující. Vietnamská společnost je obecně velmi konzervativní a záleží na tom, do jaké míry se rodiče, jakožto zástupci první generace, asimilovali do zdejší liberálnější kultury. Potom taky záleží na tom, zda prarodiče žijí s dětmi a vnoučaty v Česku nebo zda zůstali ve Vietnamu. Z vlastních zkušeností můžu říct, že někteří rodičové mají stále tendence svým dětem vybírat životní partnery, protože to sami zažili. Pro mladé Čechovietnamce tohle však není přípustné, ale protože je rodina na prvním místě, nemohou si dovolit s nimi kvůli tomu například přestat komunikovat. Děje se někdy také to, že když mladý Vietnamec přivede domů přítelkyni, první věc, kterou rodiče pečlivě testují, je, zda umí vařit a uklízet, což potom v rodině může vyvolávat napětí, a dokonce i tlak na syna, aby si vybral někoho jiného. Na druhou stranu jsou někteří rodiče velmi liberální a do života svých dětí vůbec nezasahují.