Odpověď na téma: 42 – okres Kroměříž – obory 14, 15, 16, 17

[Martin Medek]

1. Jak prarodiče (prostřednictvím babičky) vnímali politické procesy v 50. letech?

Problematiku politických procesů v 50. letech 20. století jsem do práce nezačleňoval z důvodu toho, že na jednu stranu je to velice trýzní kapitola našich dějin, avšak to nebylo hlavním motivem nezmínění se. Tím bylo to, že když jsem se na tyto záležitosti zeptal nejenom mé babičky, ale i dalších členů rodiny (mám na mysli babiččiny sourozence), nikdo bohužel nedal dohromady nějaké informace, jež by se lišily od informací uveřejněných v naučné literatuře. Společným jmenovatelem bylo to, že mí praprarodiče měli o situaci povědomí z novin, jež však byly pod patronátem státu, totéž platí pro rozhlas. Shrnutím tedy je, že se praprarodiče báli, co se bude dít, a to nejenom s nimi, ale i s jejich blízkými, avšak fyzicky se jich tyto procesy naštěstí nedotkly. Přemýšlel jsem také nad tím, zda jednoduše lidská paměť nevytěsňuje negativní vzpomínky, avšak s ohledem na to, co jsem se od pamětnice dozvěděl bych řekl, že to není ten pravý důvod.

2. Plánujete pokračovat v práci – např. období normalizace, sametové revoluce a 90. let očima babičky?

Velice jsem o tom uvažoval a musím říci, že by pro mne bylo opravdu příjemné a poučné pokračovat i do dalších let, avšak zatím to není na pořadu dne. Například v současné době mám tedy ještě ze seminární práce zaznamenány paměti mé babičky, jež by však bylo opětovně nutné podpořit o archivní výzkum, abych práci učinil objektivnější. Výhodou by také bylo to, že bych se mohl opřít o vzpomínky další generace – mí rodiče, strýcové, tety –, jež by mohla mít na situace jiný názor. Tímto způsobem bych také vlastně splnil svůj „dluh“ vůči Mgr. Evě Nedělníkové – archivnice v SOkA v Kroměříži –, jíž jsem slíbil, že se „někdy opětovně setkáme“.

3. Myslíte si, že skutečně můžete hodnotit historii tak jednoznačně?

Naprosto chápu, že právě v otázce jasného odmítnutí totalitarismu je práce zčásti tendenční. Existuje totiž velké spektrum lidí, jimž byl například minulý režim sympatický, což je pochopitelné. Buď byl pro ně idylickým místem dětství a vyrůstání, nebo byl pro obyvatele obdobím, kdy chodili do práce a třeba vychovávali děti. Je pravda, že jsem byl nejspíš až dosti nekompromisní, ale neřešil jsem otázky ekonomické. Snažil jsem klást důraz na otázky společenské a lidskoprávní, proto jsem využil část textu písně Hany Zagorové a to, že se dá v určitých chvílích o druhé polovině 20. století hovořit jako o období morální bídy. Na druhou stranu však ctím, že každá lidská bytost může mít na tuto problematiku úplně odlišný názor, což je právě kouzlo společnosti s demokratickými principy. Nejspíš však platí takový úzus, že dějiny jsou vyprávěny vítězi, ale abych alespoň zčásti toto prohlášení narušil, tak jsem bral v potaz výpověď pamětnice. Jednoznačně nahlížet na historii je ošemetné v tom slova smyslu, že nás to v určitých chvílích zaslepí, což není ideální, avšak pokud se navrátím k mé práci, tak jsem kritiku socialismu pod vedením KSČ v naší republice postavil na porušování základních lidských práv, jež jsou podstatná a nezbytná. Je však stále jasné, že ani demokracie sama o sobě není tím nejdokonalejším zřízením, ale krásně může posloužit citát bývalého britského předsedy vlády Winstona Churchilla: „Říká se, že demokracie je nejhorší způsob vlády, s výjimkou všech ostatních, které jsme vyzkoušeli.“

4. Jaká je vůbec podle Vás role historika ve společnosti?

Pokud bych se měl zaměřit na historika obecně, tedy bez nějakého širšího zaměření, myslím si, že jeho úloha spočívá v tom, že bude schopen rozšířit své myšlenky opřené o prokázané skutečnosti. Ve své podstatě – mohu tuto hypotézu potvrdit – je poměrně obtížné ponechat práci objektivitu, o níž by se měl autor-historik zasazovat. V žádném případě si však nemyslím, že objektivita práce historika, jenž navštěvuje přednášky významných i neznámých občanů či studuje archivní prameny, není nijakým způsobem znehodnocena kritikou, jež je založena na tom, že někdo (či něco) porušuje právní řád či zásady slušného chování. Nemusí se jednat o vystudovaného historika či amatérského badatele, oba tyto „proudy“ mají možnost společnosti předat nový náhled, jenž by však neměl být nenávistný. Obzvlášť dnes – v této době – je aktuální, abychom na historii nezapomněli, což se nejenom v našich končinách pomaličku děje, jelikož – alespoň v mém okolí – mladší generace postrádá motivaci ke studiu – nejenom – moderních dějin. A právě historik je tu od toho, aby na tyto paralely poukázal, jelikož přispívá zjištěnými skutečnostmi společnosti. Mohou to být tištěné publikace či debaty ve veřejnoprávní televizi či rozhlasu – soukromé televize se bohužel nezaměřují na tyto záležitosti. Podstatné je, abychom mohli vést diskuzi, kde lidé svobodně přispívají svými názory, a možná ještě více podstatné je, aby historik mohl svobodně tvořit, proto je nutné se s minulostí vypořádat, ale ne zapomenout.

5. Hodláte nějak publikovat současnou práci? Jak?

V současné době nemám nějaké plány na to, že bych práci nějakým způsobem ještě více vypustil do éteru, otázkou také je, zda je na to dost hodnotná. Mezi nástiny „vydání“ mě napadá například předání práce Městskému úřadu v Morkovicích, jenž prostřednictvím místní knihovny zakládá různé materiály. Samozřejmě bych se jako první zeptal babičky, jestli s touto formou publikace souhlasí. Ale myslím si, že když byla vlídná k veřejnému zveřejnění v rámci Středoškolské odborné činnosti, tak by jí to nevadilo. S vyučující českého jazyka a literatury – s Mgr. Kateřinou Frkalovou – jsme také vedli debatu o tom, jestli bych se třeba s prací nechtěl nějak podělit s projektem Post bellum. Také jsem přemýšlel nad tím, zda by nebylo prospěšné naplánovat nějaký workshop například pro 9. třídy základní školy nebo i pro studenty střední školy, aby měli možnost nahlédnout na historii z jiné strany. Třeba by se mi alespoň malým dílkem podařilo přispět k tomu, aby se mladší generace zajímala o současné dění a také o historické události. Samozřejmě však budu nadšený, pokud mi někdo jiný – nejenom z odborné veřejnosti – ponoukne myšlenku, jakým způsobem bych mohl práci dále rozšířit.