Otázky pro finále SOČ 2020, sekce č. 15

Dobrý den, mockrát děkuji za Vaše otázky, reakce na ně je v následujících bodech:

– V čem shledáváte základní smysl kvantitativních analýz jazykových textů, zejména u témat, jako je Vámi zvolené téma migrace? Tato témata jsou totiž často dobově omezená a jejich vliv na text je tedy krátkodobý.

V této práci jsem se sice zaměřil jen na tři měsíce, ale můžeme takto zanalyzovat i celou migrační krizi, pochopitelně můžeme pracovat s daleko větším množstvím deníků. Uvidíme tak, jak se měnily (a stále mění) pohledy na migraci v jednotlivých tiscích a jak se od sebe liší. Vybral jsem si tři měsíce jen jako ukázku šíře výsledků, které je analýza schopna poskytnout – už jen ze 42 článků jsme zjistili základní rozdíly v zaměření a v úhlu pohledu jednotlivých deníků na problém migrace. Kvantitativní metody jsou naprosto všeobecně použitelné – lze je aplikovat na jakákoli témata, autorské knihy, periodika atp., nejsou omezena slohovými bariérami. Analyzovat můžeme i kratší novinové články, neboť všechny použité indexy jsou nezávislé na délce textu.

– Jste si jist, že tento výzkumný postup může vést právě k závěrům, k nimž jste dospěl?

Závěry se budou pochopitelně lišit, pokud změníme byť jen jeden faktor – časový horizont, deníky (počet a typ), téma (ať už jiné téma nebo téma samotné migrace – je rozdíl mezí vnitřní migrací (v rámci jednoho státu, třeba za prací) nebo vnější (to byla ona migrační krize v roce 2015), migraci dělíme i z jiných hledisek – dočasná/trvalá, legální/nelegální apod.).
Interpretační možnosti jsou vždy širší než matematicky získané výsledky. Naše interpretace se snažily v maximální možné míře držet získaných dat, ale je samozřejmě možné se od těchto výsledků jen odrazit a interpretovat volněji. To, co máme dané, je, že za stejných výchozích podmínek (indexy a jednotky) dojdou různí badatelé ke stejným výsledkům (tzv. intersubjektivita). Interpretace pak záleží na tom, jak moc se jich budou držet.

– Je podle Vašeho názoru možné, aby soubory typu HaDivadla či Husy na provázku mohly existovat bez závislosti na dotacích?
Bohužel, v takových souborech je vždy problém s penězi. Jejich síla je ve věrných divácích, jež chtějí divadlo podpořit. Ať už koupí předplatného, propagací ve formě roznesení letáků, či výpomocí v divadle. Avšak i s takovou podporou si nemyslím, že by tahle mohla divadla existovat bez dotací. Sama nevydělávájí tolik.
– Vidíte nějaký vztah mezi marketingem a dalšími ekonomickými souvislostmi na jedné straně a uměleckým přínosem souboru na straně druhé?
Určitě. Každé divadlo se při vzniku soustředí prvně na uměleckou stranu, avšak když přijde na tu komerční, nemohou si navzájem odporovat. Své zásady a ideály, které chce divadlo ztvárnit umělecky, musí potom dodržovat i v marketingu.

1) Z určitého úhlu pohledu by se na to mohlo takto pohlížet. Například Jakub Železný vždy našpulí pusu na konci svého vstupu a bez tohoto prvku by to nebyl on. Co se týče Vámi uvedených herců, tak u nich se dají drobné i větší nedostatky ve výslovnosti/projevu odpustit, pokud umí perfektně hrát, protože to je hlavní věc, kterou divák ocení. Například když máme slovenského herce, který má špatnou českou výslovnost, ale perfektně hraje, tak o něm i tak řekneme, že je to skvělý herec a jeho drobné výslovnostní nedostatky přejdeme. Samozřejmě u některých herců je přímo využíváno jejich vad v jejich rolích, stále ale jde o to, jak zapůsobí na diváka svým hraním. Co se týče moderátorů, zde je to jiné. Jejich hlavní prací je moderování – konkrétně zpráv. Ano, mají nám předávat informace, ale ty mají být objektivní, takže nám tolik nejde o postavu samotného moderátora, ale spíše o obsah daných zpráv. A pokud je máme poslouchat a daný mluvčí je profesionál, tak si nemyslím, že by si mohl „dovolit“ nějaké větší odchylky ve výslovnosti, neboť je to pouze prostředník v předávání informací a zde o žádnou jeho image nejde. Něco jiného je to samozřejmě v pořadech lehčího rázu nebo ve vlastních show samotných moderátorů. Zde image moderátora hraje podstatnou roli.

2) Jak jsem psala ve své práci – pokud by bylo pokračování, tak primárně na suprasegmentální jevy, aby má analýza byla kompletní. Pokud bych se ale měla zaměřit i na další média, musely by mít zkoumané vstupy mezi sebou opět nějaké propojení, např. byly by to všechno debaty, rozhovory nebo reportáže, neboť v rozhlase ani na internetu nebývají delší hlavní zprávy. Myslím ale, že zde by podmínky nebyly tak úplně vyrovnané (různí hosté, různá prostředí reportáží, různý čas), proto kdybych ještě něco podobného psala, zaměřila bych se asi zase na večerní/hlavní zprávy jiných televizních stanic.

Jsem si vědom toho, že se má práce zabývá dosti podrobně antickému sochařství, avšak snažil jsem se vysvětlit důvody, proč tomu tak je. Renesance znamená znovuzrození, v tomto konkrétním případě znovuzrození antiky, která byla vnímána jako určitý protiklad středověku a jeho kultuře. Středověká kultura byla velice úzce spjata s křesťanstvím a v mnohých aspektech byla podobná kulturám staroorientálních despocií, zatímco v renesanci (po vzoru antiky) začíná postupné „posvěcení“ umění pod vlivem antických umělců, ale i například filozofů, jejichž myšlenky se začali v období vrcholného a pozdního středověku zpátky vracet do Evropy. A hlavně díky tomu se zpátky do evropské kultury navrací principy antické kultury, jako je například mimesis a hédonismus, které se v ní udrželi až do vzniku moderního umění.
Samozřejmě vím, že umělci v tomto období nemohli znát antiku tak, jak ji známe dnes, a v mnohých zdrojích jsem se s tímto setkával. Nejvýstižnější mi osobně přijde přirovnání k raně renesančním italským básníkům, kteří byli současníky těchto sochařů. Zatímco současník Nicoly Pisana a druhé generace – Dante Alighieri ještě chápe antiku středověkým způsobem (například nezná ještě originály eposů Ilias a Odyssea) už se začíná s antikou volně seznamovat a do jeho děl antický vliv (například v podobě světské lásky a básníka Vergilia) začíná postupně pronikat, i když jsou ještě výrazně křesťanské. Naopak současník sochařů třetí generace – Francesco Petrarca už začíná chápat antiku renesančním způsobem a v jeho díle vidíme, že světská a duchovní část jsou již celkem vyvážené. A u samotného Giovanni Boccaccia (taktéž současníka třetí generace) můžeme vidět převážení světského rázu děl. Následně u současníka čtvrté generace – Ludovica Ariosty můžeme vidět jakýsi obrat proti středověké kultuře, protože vytváří parodii na vrcholně středověký epos.
Brunelleschiho do své práce zařazuji, protože se účastnil soutěže na výběr umělce, který zhotoví nové dveře do Florentského baptisteria, což byl významný milník na cestě k renesančnímu sochařství. Taktéž mi přišel zajímavý fakt, že Brunelleschi, jeden ze nejvýznamnějších architektů, začínal jako sochař. Do své práce zařazuji Lorenza Ghibertiho, protože v něm vidím završitele všech snach, které sochaře doprovázely od Nicoly Pisana, zatímco Donatella již považuji za umělce, který tyto snahy dokázal transformovat (až na jeho rané období) do čistě renesanční formy, i když měl určitý vliv na Ghibertiho (a Ghiberti samozřejmě na Donatella), protože byli současníky a znali se. Arnolfem di Cambiem se v mé práci zabývám, i když je pravda, že velice málo, protože jsem z mě dostupných zdrojů nedokázal získat více informací.

Vážená poroto,

dovolte mi v několika následujících řádcích odpovědět na Vaše dotazy, za které děkuji.

1) Jedním z možných vysvětlení může být to, že Gustav Reiter byl ve spojení s židovskou komunitou. Tuto teorii nemohu potvrdit jinak než vysvětlením, že část naší rodiny z tatínkovy strany byla židovského původu a obraz se dostal do pradědečkových rukou darem prostřednictvím jedné z takových komunit. Na samotném obrazu, který je z roku 1922, je vyobrazena Staronová synagoga, což by tematicky odpovídalo. Tím pádem mohlo v průběhu okupace a druhé světové války dojít ke zmizení informací o jeho dílu i jeho životě.

2) Má-li člověk zájem o konzervování a restaurování památek, je nutné se řídit zákonem o státní památkové péči a jeho dodatky. Ten stanovuje, že pro každou takovou činnost prováděnou na zapsaných památkách je nutné mít licenci. O ni lze zažádat na Ministerstvu kultury.
Zájemce sám zasílá písemnou žádost přímo na ministerstvo. Nedílnou součástí žádosti je uvedení požadovaného rozsahu specializace v oboru podle přílohy k výše uvedenému zákonu. Dále je nutné vyplnit dotazník spolu s chronologickým přehledem již provedených ko-re činností (na objektech, které NEJSOU zapsány jako památky). Druhuo částí je přiložení ověřených kopií o vzdělání a praxi. V určitých oborech, jako je např. ko-re činnost prováděná na obrazech či sochách, je nutné mít dokončené vysokoškolské studium v oboru (uznává se více variant, viz oficiální stránky MK). Na závěr je třeba doložit alespoň tři kompletní a odborné restaurátorské zprávy o již dříve provedených ko-re činnostech. Nejméně jedna ze zpráv o restaurování objektu nesmí být starší dvou let.

Rozsah stanoví konzervátor-restaurátor při podávání žádosti. Řídí se přílohou č.1 zákona o státní památkové péči, tzv. třídníkem specializací restaurátoských prací.

Seznam držitelů licencí vede Ministerstvo kultury a je veřejně přístupný.

Doufám, že jsem zvládla na vše v pořádku odpovědět.
Ještě jednou moc děkuji a přeji pěkný víkend,
Mrázková

– Vančurovu propagaci lidovosti spatřuji v jeho snaze zachycení dějin s důrazem na lid, který drží národ pohromadě. V díle se věnuje jednak velkým postavám historie, které zobrazuje z jejich lidové stránky (možná bych v tomto rysu i viděla podobnost s německým měšťanským dramatem Friedricha Schillera, např. ve hře Marie Stuartovna), ale především se v jeho díle vyskytují i prostí lidé, kteří zde mají nemalou roli. Oni jsou ti, kdo udržují pospolitost napříč historií.

Vančurova historická próza je oproti jiným plná básnických obrazů a lyričnosti, při tom ale zároveň historicky (většinou) přesná. V tom vidím jeho největší přínos – spojení těchto dvou pohledů či metod. Dokázal umělecky zachytit a doplnit historická fakta.

Vančura řadíme k avantgardně, takže celé jeho dílo tíhne spíše k levici z politického hlediska, bohužel jsme se na hledání konkrétních stop ideologie při analýze nezaměřovali a nic, co by nás z tohoto hlediska vyloženě zarazilo si nevzpomínáme.

– Strojopisy Milady Součkové byly zařazeny především jako důkazní materiál a podložení našeho tvrzení, že Milada Součková s Vančurou na první kapitole Obrazů spolupracovala, navzdory Blahynkově nevědomosti.

Co se týče postavy Kosmy, tak si osobně myslím, že pravda bude někde uprostřed. Vančura Kosmu považoval za svého předchůdce, neboť tvořili podobným stylem, a možná i inspiraci. Nicméně tuto kapitolu Vančura psal na základě velmi mála historickým pramenů, takže je pravděpodobné, že vložil část sebe do postavy Kosmy do míst, která po práci historika zůstala prázdná. Spisovatel narozdíl od historiků je schopný doplnit tyhle prázdné mezery svým uměleckým viděním a schopností vcítit se do postav. A když se Vančura cítil být určitým způsobem s Kosmou spojen, doplnil tato bílá místa sebou samým.

Profesionální historik X profesionální spisovatel
Historik se snaží o vylíčení významných událostí, podle konkrétního hodnotícího měřítka tak, aby jeho výklad byl co nejméně subjektivní. Jde po poznání společenského, kulturního a hospodářského života v jednotlivých obdobích dějin, jde mu o souvislosti.
Spisovatel narozdíl od historika zapojuje subjektivní prvky. A to k uměleckému dotváření skutečnosti. Historik bádá po faktech, spisovatel však vytváří umělecký obraz minulosti, tudíž něco může být určitým způsobem přikrášleno. Ovšem Vančura byl historiky za svůj díl práce pochválen, neboť intuitivně vytvořil historicky správné příhody a detaily i přesto, že takové podklady mu historikové nedali.

– Tanec je komunikace, „která nikdy neublíží“. Myslíte, že v umění existuje i komunikace, která múže nějak ubližovat?

O výroku „tanec je komunikace, která neublíží“, by se jistě mohlo polemizovat a spekulovat o jeho pravdivosti, nicméně nic není černobílé. Za prvé tanec, ať už lidový nebo scénický, nabízí širší prostředky komunikace, než je tomu u komunikace verbální. Někdy nám slova k sebevyjádření nestačí, nenacházíme výraz vystihující konkrétní skutečnost. tehdy se do popředí dostává pohyb, gestika, mimika. Nonverbální komunikaci využívají i ostatní druhy živočišné říše. Nejen lidé. Gesta si sebou člověka ve společnosti nese už od nepaměti, využívá je v běžném životě.

Tanec z mého pohledu získává v nonverbální komunikaci výjimečné postavení. Akcentuje duševní i fyzickou stránku jednotlivce, odráží jeho nitro, v minulosti i společenské postavení, kulturní tradici, stereotypy v chování. Každý tanečník v sobě chová zcela unikátní pohybový repertoár. Tanec působí na naše smysly, dokáže silně zasáhnout u srdce, vyjářit mnohem víc, než čeho by bylo obsaženo v tom nejlepším monologu. Ale je jistě na místě polemizovat o jeho nevinnosti. Tanec může v jistém slova smyslu šokovat, nechat v nás hluboký dojem. Nedokáže ublížit. Duši. Tělu někdy ano. Pouze sděluje stav rozpoložení a vyjadřování tanečníka. Tanec léčí. je cestou k druhým. Vrací nás k našim kořenům a předkům. V případě taneční imrovizace ustává sebekontrola a do popředí vyplouvá hluboké nitro.

Může umění ranit? Ano, může. Na mysl mi přichází síla slova. To se ukázalo mnohokrát v dějinách lidstva, jak je verbální komunikace mocná čarodějka. Slovem kolikrát můžeme zasáhnout druhé, dotkout se jejich nejcitlivějšího a nejzranitelnějšího místa. Poezie. Próza. Drama. Slova nabírají na intenzitě ve spojení s melodií, dynamikou, hlasitostí. Slova jsou všude kolem nás, nejen v umění. Myslíme ve slovech, cítíme ve slovech, komunikujeme s ostatními. Proč existují rčení „dávej si pozor na jazyk,“ „mlčeti zlato,“ „co na duši, to na jazyku,“ „mít ostrý jazyk“?

Ubližovat si ale můžeme i sami. Ublížit může nepřítel, kterého máme v sobě. Ostaním, ale i nám samotným. Dále pak umělec pomořený do sebe ztrácí soudnost a něco přežene – prosazování svých názorů nebo podcenění názorů druhých. Musíme znát míru, hranici, za kterou bychom neměli jít. To platí o všem, nejen o umělecké tvorbě.

Obraz? Ani výtvarné umění nemusí vždy být jen pastvou pro oči. Po návtěvě galerie a shlédnutí přílišného množství výtvarných děl a instalací na sobě můžeme pozorovat určité vegetativní projevy – bušení srdce, mdloby, zmatenost, halucinace – zažíváme hyperkuturémii. Zkrátka nic se nemá přehánět.

Umění může provokovat i k škodlivému druhu stersu, může být vulgární, dokáže manipulovat.

– Do jaké míry je folklór na Hradecku živý mimo rámec folklórních souborů?

Ráda bych se zde rozepsala o zvycích dodržovaných v okolí Hradce Králové. Na takové Moravě by na to nestačily hodiny. Ale zde? V královském městě? Bohužel se velice bro „podařilo“ lidovou tradici vymýtit z našeho kraje.

V současnosti hlavní výroční svátky a zvyky, jako je Vynášení Smrtky, Morany, bohyně zimy a smrti, nebo Stavění máje všem pannám hradeckým, v rukách folklorních souborů, spolků a nadšenců. Ale nebuďme jen pesimisté. Co takový sv. Mikuláš? Tři králové? Svatomartinská a svatováclavská posvícení? Velikonoční „červené“ pondělí? A samozřejmě Vánoce a Velikonoce? Tyto svátky Češi naštěstí nikdy neopustili, možná z nostalgie, potřeby udržet rituály. Zvyky se udržují v různých rodových obměnách v domácnostech, více na venkově než ve městech.

Také pozoruji jistý trend, návrat ke kořenům a větší zájem jednotlivců o svou rodnou zem. Někdy se zvyky modifikujído moderních verzí, ale to jistě není na škodu. Folklor nemůžeme zašroubovat do zavařovací sklenice, zakonzervovat jej, stejně jako lidstvo i kultura se s ním vyvíjí, a tak je tomu i u tradic.

Cestu v popularizaci „opravdového“ a „živého“ folkloru vidím v zájmu jednotlivců, v šíření svého osobního zájmu, ukázat veřejnosti bohatství naší lidové kultury a nabídnout jí pomocnou ruku při jejím poznávání. Je to jen na nás. Nikdo nám nebrání. A to je přece skvělé.

Zdravím Vás, děkuji za dotazy, zde jsou mé odpovědi.

Do jaké míry je vaše analýza textů původní (samostatná)?
Texty jsem analyzovala sama a výsledky konzultovala s mým vedoucím SOČ. Případnou symboliku motivů jsem poté citovala z jiných knižních zdrojů.

Co má Adam v Hruškově básni společného s archetypem biblického Adama kromě jména? Co vás vedlo k tomu, spojovat Hruškovy básně s biblickými motivy?
V Hruškových básních vidím menší souvislosti s Biblí než u ostatních analyzovaných textů. Jednou z nich je potřeba navázání vztahu, kterou bych přirovnala k momentu stvoření Evy, která byla přímo stvořena, aby Adam z Genesis nebyl sám.

Skutečně si myslíte, že motiv majáku ve Wolkrově Baladě o námořníkovi je biblický had? Není to metaforicky vyjádřená naděje (světlo) pro bezpečnou plavbu –„železně se tyčící k nebi maják“?
Když se nad verši, kde je zmiňovaný maják zamyslím, mohl by skutečně symbolizovat naději. Mé přirovnání k hadovi jsem usuzovala podle motivu z Bible, kde je had vyloženě koncentrací zla a maják v baladě je brán jako odčinění námořníkova špatného svědomí.

Mohla byste srozumitelně formulovat cíl své práce a následně přesněji shrnout závěry?
Hlavní cíle práce jsou poukázání na postavy Adama a Evy jako zdroj inspirace pro tvůrce básnických děl. Analýza a porovnání textů a také srovnání a nalezení souvislostí s motivy z Genesis.

Můžu konstatovat, že v každé ze zmiňovaných básní je vždy použit jeden motiv jako dominantní, ale samozřejmě se v mnoha částech prolínají.
Jak už zmiňuji v závěru a také ve videu, motiv vztahu v několika formách se objevuje ve všech textech kromě básní Petra Hrušky, kde naopak cítíme jeho absenci. Dalším velmi častým motivem, jenž můžeme vidět především v básních Holana a Honse je láska k ženě, její fyzická krása a přitažlivost, se kterou se často propojují i motivy zrady a pokušení.
Kromě motivů, které se váží k postavám se vyskytuje v básních mnoho přírodních elementů. Dominantním prvkem je určitě voda v několika podobách.

Dobrý den,
děkuji za zaslané otázky k práci. Přiznám se, že o vědecké kariéře jsem zatím nepřemýšlel, nicméně bádání a historie jako taková mě opravdu baví, tak k tomu třeba ještě dospěji. V současné době dokáži vědecky pracovat v českém a anglickém jazyce a také trochu v jazyce německém. S latinou (která se především ve starších textech často používala) bohužel nemám žádnou zkušenost, a tak jsem si i pro tuto práci nechal překládat některé texty od překladatele.
Co se týče změny zasvěcení kostela, tu mám v práci také uvedenou (str. 17, poznámka pod čarou 10). Původně (ve 14. století) šlo o kostel Zvěstování Bl. Panny Marie (podle latinské listiny Jan Karla Rohna z roku 1775), pak právě podle Antonína Podlahy o kostel Narození Panny Marie a nakonec šlo prokazatelně od poloviny 19. století, tedy ještě u starého kostela, o patrocinium Nanebevzetí Panny Marie.
S pozdravem a přáním hezkého dne
Lukáš Ulma

Jsem toho názoru, že pohled lidí typu Jaroslav Novotný na svět se od pohledu většinové populace lišit nemusí. Ale právě lidi typu Jaroslav Novotný se rozhodli svět přetvořit k svým představám, a nejen ho vnímat takový, jaký je. Tento fakt mi přijde na jejich životech nejzajímavější. Šli proti proudu, aby nenechali svět přetvářet je, ale aby oni přetvářeli svět, i když jejich cesta mohla skýtat nespočet překážek.

Orientační podnázev jsem zvažovala. Měl znít “Učitel filmování, filmař učení.”, ale nakonec jsem ho neuvedla, protože jsem se obávala, že by tento hravý podtitul nevyzněl neseriózně.

Co se týče práce s korespondencí, ihned se mi vybaví režisér, spisovatel a cestovatel Petr Horký, autor knihy Filmaři Hanzelka a Zikmund. Který přiblížil čtenářům zrod a vývoj filmařské kariéry cestovatelů, právě i díky přístupu ke korespondenci Jaroslava Novotného s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem.

Nejsem si jistá, jak přesně vyjádřit míru, avšak ráda bych uvedla, že do práce jsem vnesla své myšlenky a svůj pohled na osobnost Jaroslava Novotného. Co se týče životních dat, snažila jsem se ověřit jejich správnost.

Svůj přínos spatřuji v odlišnosti publika, které mám možnost oslovit. Během práce jsem měla řadu příležitostí sdělit příběh Jaroslava Novotného (nejen) svým vrstevníkům a troufám si říct, že jsem v nich zbudila zájem. Poslední dobou si pohrávám s myšlenkou, že bych se ráda pokusila proniknout na Zlínský Filmový Festival, který se každoročně pořádá ve Zlíně a nabídnout přednášku právě o Jaroslavu Novotném.

V nejbližší době chystám výstavu v podobě rekonstrukce pracovny Jaroslava Novotného na zámku v Martinicích u Dolních Kralovic. Snažím se vyhledávat příležitosti, jak osobnost Jaroslava Novotného zviditelnit.

Vážená poroto,

Jsem toho názoru, že pohled lidí typu Jaroslav Novotný na svět se od pohledu většinové populace lišit nemusí. Ale právě lidi typu Jaroslav Novotný se rozhodli svět přetvořit k svým představám, a nejen ho vnímat takový, jaký je. Tento fakt mi přijde na jejich životech nejzajímavější. Šli proti proudu, aby nenechali svět přetvářet je, ale aby oni přetvářeli svět, i když jejich cesta mohla skýtat nespočet překážek.

Orientační podnázev jsem zvažovala. Měl znít “Učitel filmování, filmař učení.”, ale nakonec jsem ho neuvedla, protože jsem se obávala, že by tento hravý podtitul nevyzněl neseriózně.

Co se týče práce s korespondencí, ihned se mi vybaví režisér, spisovatel a cestovatel Petr Horký, autor knihy Filmaři Hanzelka a Zikmund. Který přiblížil čtenářům zrod a vývoj filmařské kariéry cestovatelů, právě i díky přístupu ke korespondenci Jaroslava Novotného s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem.

Nejsem si jistá, jak přesně vyjádřit míru, avšak ráda bych uvedla, že do práce jsem vnesla své myšlenky a svůj pohled na osobnost Jaroslava Novotného. Co se týče životních dat, snažila jsem se ověřit jejich správnost.

Svůj přínos spatřuji v odlišnosti publika, které mám možnost oslovit. Během práce jsem měla řadu příležitostí sdělit příběh Jaroslava Novotného (nejen) svým vrstevníkům a troufám si říct, že jsem v nich zbudila zájem. Poslední dobou si pohrávám s myšlenkou, že bych se ráda pokusila proniknout na Zlínský Filmový Festival, který se každoročně pořádá ve Zlíně a nabídnout přednášku právě o Jaroslavu Novotném.

V nejbližší době chystám výstavu v podobě rekonstrukce pracovny Jaroslava Novotného na zámku v Martinicích u Dolních Kralovic. Snažím se vyhledávat příležitosti, jak osobnost Jaroslava Novotného zviditelnit.

Dobrý den,

1) Osobně si myslím, že podstatou divadla jsou emoce. Fantazie. Svoboda. Mít možnost člověka rozesmát, rozesmutnit, zobrazit mu skutečnost, ve které se může sám vidět, přenést ho z inscenace až do vlastních myšlenek a udělat to jen tak, jak se nám bude chtít. Divadlo by mělo bavit, šokovat, poutat. Osobně nemám rád názor, že si zajdu do divadla, protože je to divadlo nebo protože to je „asi něco, co bych měl vidět“. Divadlo by neměla být otázka donucení. Jak ze strany diváka, tak ze strany herce. Navzájem je to poté hodně znát. Když divák se zájmem přijde na inscenaci, při které ho přijde bavit herec bez vlastního zájmu, ihned se to projeví na divákovi. A funguje to i naopak. Nezaujatý divák může rozhodit i herce, který tomu dává vše.

Rád bych se ještě vrátil k bodům fantazie a svoboda. Ty si jdou bok po boku. Absolutní svoboda divadla hrát cokoliv jakkoliv dává možnost naší fantazii právě to cokoliv psát. Divadlo tak může sloužit jako krátký útěk z reality. Nejen pro herce, ale i pro diváka. V dnešní době známe tolik divadel, která hrají tolik různých inscenací, že si každý přijde na své. Jestli se chce člověk pouze bavit, může si zajít na komedii. Pokud třeba prožívá nějakou horší chvíli, může si zajít např. na tragédii zároveň s nadějí, že najde odpověď na některé své otázky a tak dále. Podstatou divadla by zároveň měla být různorodost. Nemusí vždy nést nějakou konkrétní myšlenku (i když já sám jsem zastáncem opaku). Jestliže se chce člověk pouze smát, může se pouze smát. Divadlo může být pojato mnoha způsoby a to je na něm to krásné.

Krása a podstata divadla spočívá v jeho nepřeberných možnostech a svobodě, ale důležité je zmínit, že zároveň i v některých pevně stanovených bodech, od kterých se člověk musí odrážet a čemu se vlastně divadlo říká. Jestliže ale za tak malou cenu dostaneme možnost sami tvořit a např. informovat lidi, rozesmát je, smět jim udělat krásný večer a sám se u toho ještě bavit, mi na tom všem přijde to nejkrásnější.

2) Já osobně tuto strukturu považuji za geniální. A ta genialita dle mého tkví v jednoduchosti a názornosti celého schématu a také v tom, za jakých podmínek vzniklo. Antické Řecko je opravdovou kolébkou dramatu a díky tomuto schématu můžeme podle mě například také pozorovat, jak lidé kdysi přemýšleli. Protože celé schéma vlastně znázorňuje běžné životní situace. Máme určitou skupinku lidí, která je mezi sebou provázána a náhle musí řešit nějaký problém. Hledají cesty, jak ten problém vyřešit a to se jim nakonec daří či nedaří. A krásným odrazem je právě ono dramatické schéma.

To, jestli je nebo není nutné tuto možnost použít, je otázkou, protože jsem jediný, kdo hru zpracoval a já konkrétně jsem ji zvolil právě kvůli výše uvedeným důvodům. Jednoduchost, pochopitelnost, aktuálnost. Kdyby si mou hru vzal do rukou někdo jiný, možná by zvolil jinou variantu a možná by byla lepší. Ale já osobně rád pracuji podle tohoto schématu (podle kterého pracuji na další hře). Jde o několik staletí starý pojem, který stále funguje a stále stejně dobře. A to se mi na tom líbí asi nejvíce. Drama, které je stále aktuální i v takto starých věcech, díky kterým známe divadlo jako to dnešní.

1. Co soudíte o budoucnosti čínštiny a jejím významu v celosvětovém měřítku?
Jak jsem zmiňovala ve svojí práci, obchodní svět Asie a Evropy se stále více prolíná, a tak je Čína obecně důležitou součástí světové ekonomiky. V souvislosti s ekonomickým růstem bude čínština nadále důležitým elementem ve světovém měřítku. S ekonomickou vyspělostí čínštiny také souvisí fakt, že tlumočníků a překladatelů do čínštiny nadále přibývá díky častějším politickým a ekonomickým stykům. Myslím si, že tato tendence se bude v budoucnosti stále více zvyšovat stejně jako bude růst zájem o čínskou kulturu, tudíž čínský jazyk není zdaleka na ústupu, spíše naopak. Čínská kultura a jazyk nám bezesporu nabízejí možnosti se obohatit o nové myšlenky a nahlédnout do zcela odlišné kultury. Studium čínštiny a čínské kultury obecně umožňuje lidem lépe pochopit Čínu v mnoha směrech a lépe se zorientovat v situaci v nejlidnatější zemi světa, která je nám jak geograficky tak kulturně hodně vzdálená.
Zájem o její studium nejen v naší republice, ale i ve světě, každým rokem vzrůstá, tudíž o čínštině soudím, že o ni a Čínu obecně nebude v budoucnosti klesat zájem.

2. Na kterém místě imaginárního žebříčku náročnosti je dle vás čínština a co může odborně dát běžnému obyvateli Česka?
Existuje bezesporu mnoho hledisek, jak se dívat na náročnost čínštiny. Její gramatika je o něco jednodušší než v českém jazyce nebo kupříkladu v anglickém jazyce. Nemusíme se zde zabývat časy, rozlišováním rodů, používáním předpon a přípon nebo koncovkami množného čísla. Na druhé straně naučit se úplně od začátku psát čínské znaky a správně vyslovovat tóny, tedy fonetiku, činí studium čínštiny z počátku velmi složité. Jakmile se však naučíte chápat základy čínštiny, budete již schopní se učit slova a skádat věty úplně sami, jelikož větná stavba nebývá zpravidla příliš komplikovaná. Na imaginárním žebříčku by tedy byla čínština byla jako jeden z nejtěžších jazyků na světě v případě, že jste s čínštinou nikdy předtím nesetkali. Pokud bych tedy měla shrnout náročnost čínštiny, tak může sice na první pohled působit velice složitě, ale při bližším studiu lze odhalit mnoho faktorů, které zvládnutí jejích základů činí podstatně méně komplikovaným.

Vzhledem k tomu, že se jedná o jazyk z jiné jazykové rodiny, má úplně jiný způsob vyjadřování o světě, než na jaký jsme z evropských jazyků zvyklí.
Proto nám poznávání a znalost tohoto jazyka otevírá nové způsoby přemýšlení a vnímání světa. Příkladem je jednoduchá stavba čínských vět, která jde po té hlavní nejdůležitější lince sdělení a je tedy zjednodušená na maximum. Také má čínština jiné vnímání času. Tím, jak nemá náš klasický minulý, přítomný a budoucí čas. Čas zde určujeme pouze pomocí časových údajů. Může jakémukoliv člověku pomoci otevřít obzory, je také možné, že zvládnutí čínštiny bude činit studium dalších kupříkladu evropských jazyků jednodušším. Běžnému obyvateli může zvýšit úroveň a schopnost grafického vyjádření, paměť a také schopnost vnímat zvukovou krásu jazyka a často jemné rozdíly ve fonetice mluveného slova.

Dobrý den,

1) Osobně si myslím, že podstatou divadla jsou emoce. Fantazie. Svoboda. Mít možnost člověka rozesmát, rozesmutnit, zobrazit mu skutečnost, ve které se může sám vidět, přenést ho z inscenace až do vlastních myšlenek a udělat to jen tak, jak se nám bude chtít. Divadlo by mělo bavit, šokovat, poutat. Osobně nemám rád názor, že si zajdu do divadla, protože je to divadlo nebo protože to je „asi něco, co bych měl vidět“. Divadlo by neměla být otázka donucení. Jak ze strany diváka, tak ze strany herce. Navzájem je to poté hodně znát. Když divák se zájmem přijde na inscenaci, při které ho přijde bavit herec bez vlastního zájmu, ihned se to projeví na divákovi. A funguje to i naopak. Nezaujatý divák může rozhodit i herce, který tomu dává vše.

Rád bych se ještě vrátil k bodům fantazie a svoboda. Ty si jdou bok po boku. Absolutní svoboda divadla hrát cokoliv jakkoliv dává možnost naší fantazii právě to cokoliv psát. Divadlo tak může sloužit jako krátký útěk z reality. Nejen pro herce, ale i pro diváka. V dnešní době známe tolik divadel, která hrají tolik různých inscenací, že si každý přijde na své. Jestli se chce člověk pouze bavit, může si zajít na komedii. Pokud třeba prožívá nějakou horší chvíli, může si zajít např. na tragédii zároveň s nadějí, že najde odpověď na některé své otázky a tak dále. Podstatou divadla by zároveň měla být různorodost. Nemusí vždy nést nějakou konkrétní myšlenku (i když já sám jsem zastáncem opaku). Jestliže se chce člověk pouze smát, může se pouze smát. Divadlo může být pojato mnoha způsoby a to je na něm to krásné.

Krása a podstata divadla spočívá v jeho nepřeberných možnostech a svobodě, ale důležité je zmínit, že zároveň i v některých pevně stanovených bodech, od kterých se člověk musí odrážet a čemu se vlastně divadlo říká. Jestliže ale za tak malou cenu dostaneme možnost sami tvořit a např. informovat lidi, rozesmát je, smět jim udělat krásný večer a sám se u toho ještě bavit, mi na tom všem přijde to nejkrásnější.

2) Já osobně tuto strukturu považuji za geniální. A ta genialita dle mého tkví v jednoduchosti a názornosti celého schématu a také v tom, za jakých podmínek vzniklo. Antické Řecko je opravdovou kolébkou dramatu a díky tomuto schématu můžeme podle mě například také pozorovat, jak lidé kdysi přemýšleli. Protože celé schéma vlastně znázorňuje běžné životní situace. Máme určitou skupinku lidí, která je mezi sebou provázána a náhle musí řešit nějaký problém. Hledají cesty, jak ten problém vyřešit a to se jim nakonec daří či nedaří. A krásným odrazem je právě ono dramatické schéma.

To, jestli je nebo není nutné tuto možnost použít, je otázkou, protože jsem jediný, kdo hru zpracoval a já konkrétně jsem ji zvolil právě kvůli výše uvedeným důvodům. Jednoduchost, pochopitelnost, aktuálnost. Kdyby si mou hru vzal do rukou někdo jiný, možná by zvolil jinou variantu a možná by byla lepší. Ale já osobně rád pracuji podle tohoto schématu (podle kterého pracuji na další hře). Jde o několik staletí starý pojem, který stále funguje a stále stejně dobře. A to se mi na tom líbí asi nejvíce. Drama, které je stále aktuální i v takto starých věcech, díky kterým známe divadlo jako to dnešní.

Vážená poroto,

1) Osobně si myslím, že podstatou divadla jsou emoce. Fantazie. Svoboda. Mít možnost člověka rozesmát, rozesmutnit, zobrazit mu skutečnost, ve které se může sám vidět, přenést ho z inscenace až do vlastních myšlenek a udělat to jen tak, jak se nám bude chtít. Divadlo by mělo bavit, šokovat, poutat. Osobně nemám rád názor, že si zajdu do divadla, protože je to divadlo nebo protože to je „asi něco, co bych měl vidět“. Divadlo by neměla být otázka donucení. Jak ze strany diváka, tak ze strany herce. Navzájem je to poté hodně znát. Když divák se zájmem přijde na inscenaci, při které ho přijde bavit herec bez vlastního zájmu, ihned se to projeví na divákovi. A funguje to i naopak. Nezaujatý divák může rozhodit i herce, který tomu dává vše.

Rád bych se ještě vrátil k bodům fantazie a svoboda. Ty si jdou bok po boku. Absolutní svoboda divadla hrát cokoliv jakkoliv dává možnost naší fantazii právě to cokoliv psát. Divadlo tak může sloužit jako krátký útěk z reality. Nejen pro herce, ale i pro diváka. V dnešní době známe tolik divadel, která hrají tolik různých inscenací, že si každý přijde na své. Jestli se chce člověk pouze bavit, může si zajít na komedii. Pokud třeba prožívá nějakou horší chvíli, může si zajít např. na tragédii zároveň s nadějí, že najde odpověď na některé své otázky a tak dále. Podstatou divadla by zároveň měla být různorodost. Nemusí vždy nést nějakou konkrétní myšlenku (i když já sám jsem zastáncem opaku). Jestliže se chce člověk pouze smát, může se pouze smát. Divadlo může být pojato mnoha způsoby a to je na něm to krásné.

Krása a podstata divadla spočívá v jeho nepřeberných možnostech a svobodě, ale důležité je zmínit, že zároveň i v některých pevně stanovených bodech, od kterých se člověk musí odrážet a čemu se vlastně divadlo říká. Jestliže ale za tak malou cenu dostaneme možnost sami tvořit a např. informovat lidi, rozesmát je, smět jim udělat krásný večer a sám se u toho ještě bavit, mi na tom všem přijde to nejkrásnější.

2) Já osobně tuto strukturu považuji za geniální. A ta genialita dle mého tkví v jednoduchosti a názornosti celého schématu a také v tom, za jakých podmínek vzniklo. Antické Řecko je opravdovou kolébkou dramatu a díky tomuto schématu můžeme podle mě například také pozorovat, jak lidé kdysi přemýšleli. Protože celé schéma vlastně znázorňuje běžné životní situace. Máme určitou skupinku lidí, která je mezi sebou provázána a náhle musí řešit nějaký problém. Hledají cesty, jak ten problém vyřešit a to se jim nakonec daří či nedaří. A krásným odrazem je právě ono dramatické schéma.

To, jestli je nebo není nutné tuto možnost použít, je otázkou, protože jsem jediný, kdo hru zpracoval a já konkrétně jsem ji zvolil právě kvůli výše uvedeným důvodům. Jednoduchost, pochopitelnost, aktuálnost. Kdyby si mou hru vzal do rukou někdo jiný, možná by zvolil jinou variantu a možná by byla lepší. Ale já osobně rád pracuji podle tohoto schématu (podle kterého pracuji na další hře). Jde o několik staletí starý pojem, který stále funguje a stále stejně dobře. A to se mi na tom líbí asi nejvíce. Drama, které je stále aktuální i v takto starých věcech, díky kterým známe divadlo jako to dnešní.

Dobrý den, vážená poroto,

především se chci hluboce omluvit za pozdní odpověď na Vaše otázky. Vložím ji, přestože je již pozdě, myslím, že se to sluší. Je dobré poděkovat za trpělivost i za věcně kladené dotazy, které přinutí se zamyslet nad účelem naší práce.

Chcete upřesnit mou tezi o aktuálnosti Mozartovy tvorby dvě století po jeho smrti. Musím Vám předložit argumenty, které ne vždy budou hudební – budou to však závažné a myslím, že překvapivé teze. Zejména, co se týče Mozartova vlivu na ekonomiku !

Mozartova hudba je geniální už kvůli jeho neobvykle rychlému vývoji. Je nutno poznamenat, že jeho díla zasahují do všech hudebních obsazení a jsou neobvykle přirozená pro většinu nástrojů. Mluvím o jeho klavírních triích, ale také o rozsáhlých několikahodinových operách, které vznikly v intervalu sedmi týdnů (např. Cosi van Tutte). Vše napsal ve věku 15-35 let. To se kromě Franze Schuberta podařilo málokterému skladateli (zemřel již v 41 letech).

Na Mozartově symfonické tvorbě je vydedukován gestus Beethovenových i Schubertových symfonií (užití disonancí, technika tvorby hud. témat), Mendelssohnových symfonií, ale také Schumannových symfonických děl. Celou kapitolu Mozartova vlivu na symfonická díla uzavírá v 19. stol Johannes Brahms, ve kterém ale stále pokračuje hudební vliv Mozartův. Mohl bych pokračovat Mahlerem, Rachmaninovem, Dvořákem, atd. Ale co je důležité – asi každý student skladby, dokonce v 21. století začíná obdivem Mozartova klasicistně-romantického umění, protože on změnil i postavení hudebníka ve společnosti, díky své nervní touze prosadit se a odvaze vymanit se z nelidských požadavků svého prvotního zaměstnání. Máte pravdu – můj odhad vůbec není přesný, protože Mozart žije ještě teď v každém, kdo se chce učit umění klasické kompozice. Nemohu jmenovat až na Debussyho nikoho, kdo by neříkal, že se jeho umění obdivuje a imituje ho.

Přední skladatel minimalistické klasické hudby 20. století Phillip Glass mluví jasně – „od svých studií u Nadii Boulanger, jejíž výuka byla postavena na Bachovi a Mozartovi, myslím na tyto skladatele nejvíce“. Klíčem je intuice a nepostřehnutelnost tohoto umění, která se nepovedla žádnému jinému hudebníkovi.

Cítím , že je důležité ponechat zde tento slabý komentář už kvůli kompozičnímu umění dnešní doby, které nepřestává růst dál i po Mozartově smrti, která mu dala větší smysl a stala se mu nepřehlédnutelnou „arché“.