Odpověď na téma: 42. CP SOČ online – obor 14 pedagogika, psychologie, sociologie a problematika

[Mikuláš Mačas]

Dobrý den

Otázky 1 a 2:
Fakt, že participanti nevyužili možnost se „léčit“ upřímně překvapil i mě. Pokud výsledky mého průzkumu budeme brát jako solidní data (což samozřejmě nemůžeme, důvody jsou vysvětleny v oddílu 12.1.3 v diskusi práce), mohli bychom situaci popsat pojmem „útěk do nemoci“.
Ve své práci v několika oddílech mluvím o tom, že jednou z hlavních příčin úzkosti jsou pocity ztráty kontroly. Ty se mohou objevit třeba když přijdete o práci, tedy když ztratíte zajetý řád a jste konfrontování s chaosem („Co teď budu dělat? Jak se uživím? A co rodina?“).
Pocity ztráty kontroly, jako anxiogenní faktor, jsme vysledovali u Freuda, Junga, Mahlerové apod. Všichni se pak také shodnout, že tuto potenciálně vysoce traumatickou situaci, prosycenou existenciální úzkostí, často lidé (ale i zvířata! Viz. Pavlov nebo Thorndike) řeší způsobem, který sice problém zažehná, ale pouze za cenu slabší, nicméně chronické, úzkosti. Například Fromm by řekl, že se lidé raději upíšou stresu a úzkosti fungování v kapitalistickém systému, než aby na chvíli vystoupili z řady a snažili se o změnu (tedy překonat zajetý řád = konfrontovat se s chaosem = zažít velkou, ale přechodnou existenciální úzkost).
Do tohoto rámce pak nejspíš zapadají i subjekty mé skupiny. Nejspíš jsme si zvykli cítit se tak trochu špatně a neustále se měnící svět kolem nás je pro nás už tak chaotický, že raději opravdu, jak říká Freud, „utečeme do nemoci“ (v podobě chronické úzkosti), abychom alespoň chvíli cítili relativní pocit jistoty. Tímto bych vysvětlil i častý relaps, který se vyskytl i v mé práci. Jednoduše řečeno – kdo se jednou naučí žít jako „nemocný“ může mít najednou problémy s „normálním“ životem a raději opět sklouzne do starých dobrých časů.
Otázka lenosti je pak trochu problematická, nicméně pokud ji definuji jako „mentální slabost“, pak opět zapadá do výše popsaného rámce. Tedy jsme tak vysíleni každodenním chaosem, že radši zůstaneme trochu úzkostní, ale v relativním bezpečí řádu, než abychom se měnili. Lenost bych tedy v mém případě viděl spíše jako symptom nemoci, než jako nemoc samotnou.
3)
Osobu terapeuta z pohledu mé práce vnímám jako druhý stupeň léčby, který je, a vždy bude, nadřazený jakékoliv self-help metodě. Terapeut by Vás měl být schopen uklidnit, pomoci Vám popsat Váš problém a tím i opět získat pocity kontroly. Někteří lidé také potřebují „nátlak zvenčí“, aby si svoje problémy opravdu uvědomili a byli ochotni je řešit. Negativní výsledky mého dotazníku o Vašem zdraví je jednoduché popřít a zapomenout, názor profesionála už tolik ne.
4)
Viktora Frankla zmiňuji z důvodu, že zapadá do mé koncepce vzniku úzkosti, jako reakce na pocity ztráty kontroly. V jeho teorii dominuje lidská „touha po smyslu“. Tu jsem pak, ve světle mého přístupu, interpretoval, jako snahu nalézt „řád“, nebo „konsens“, tedy jednoduše něco, co v nás opět probudí pocity kontroly nad okolní situací a pomůže nám tak překonat i naši existenciální úzkost.
5)
Doporučení „povznést se nad svůj stav“, je součástí technik kognitivně behaviorální terapie a vychází z principů budhistické meditace. Místo abychom se nechali unést vírem emocí, se naopak snažíme o racionální povznesený přístup, kdy situaci chladně analyzujeme a následně ji vyřešíme. Technika mě zaujala proto, že jejím jádrem je prakticky opět snaha obnovit pocity kontroly nad situací.
Osobně techniku nevyužívám, nicméně pokud mám v hlavě trochu zmatek, tak mi vždy pomohlo si věci v klidu sepsat, čímž se zbavím obsesivních myšlenek a zároveň si i uvědomím, co vlastně od situace očekávám.

Děkuji za Váš čas, přeji hezký zbytek dne.