Odpověď na téma: 42. CP SOČ online – obor 16 historie

[Karolína Doleželová]

Vážený pane Jirečku,
děkuji za Vaše hodnocení a za cenné připomínky. Velmi mě těší, že jste se mou prací tak důkladně zabýval a že shledáváte prameny cennými a autentickými. Vzpomínky mého praděda, které byly náhodně nalezeny v pozůstalosti po mé babičce, mi rovněž přišly velmi zajímavé a jedinečné, a vedly mě k rozhodnutí nenechat tento příběh a dané texty ladem. Rozhodla jsem se je zpracovat ve své maturitní práci a tím je de facto uchovat pro další generace. Zároveň jsem chtěla ukázat osud konkrétního mladého člověka, jemuž válka v důsledku zranění naprosto změnila život a který se navzdory svému hendikepu nevzdal a snažil se přesto prožít co nejplnohodnotnější život. Je to pro mě velmi inspirující, o to více, jelikož to byl můj předek.
Z hlediska názvů obcí musím přiznat, že bylo pro mě leckdy obtížné dešifrovat ručně psaný text mého pradědečka, na jehož základě jsem se snažila určit geografické názvy, jež zmiňuje. Názvy obcí jsem ověřovala dle mapy i různých sekundárních zdrojů, které popisují boje na italské frontě, ale jsem si vědoma, že jsem se mohla dopustit chyb.
Rozdíl mezi péčí v monarchii a v Československu zahrnuje více aspektů. Zatímco monarchie se starala pouze o invalidy ze své armády, v nově vzniklém Československu se rozmohlo „uctívání kultu legionářů“, kteří byli považováni za hrdiny a i samotná péče poskytována státem byla rozdělena na péči o vojáky armády R-U a vojáky legionáře. Aspekt války je také klíčový. V době monarchie byla péče zaměřena na raněné vojáky, kteří procházeli vojenskými lazarety a civilními nemocnicemi, kde jim byla poskytována základní péče. Byly zakládány léčebné ústavy, kde se ranění vojáci rehabilitovali a učili se žít se svými hendikepy. Péče se tedy teprve vyvíjela. Raněných vojáků navíc stále přibývalo, jak se válka vyvíjela a monarchii začal takzvaně „docházet dech“. Sama monarchie strádala a panoval zde všeobecný nedostatek základních potravin a předmětů denní potřeby i pro civilisty. Kapacita nemocnic a lazaretů se postupně také vyčerpávala a začaly vznikat provizorní nemocnice v bývalých tělocvičnách a jiných volných prostorách. Vláda monarchie tedy musela začít invalidy vracet do běžného života ještě za stále probíhající války pomocí prostředků, které byly k dispozici.Československá vláda převzala péči o invalidy jako nešťastnou pozůstalost po padlé monarchii. Převzala některé již existující oblasti péče jako například rekvalifikační a vzdělávací kurzy. Rozdělila péči na péči o invalidy legionáře a invalidy vojáky R-U a zřídila pro to příslušné úřady. Dále přesně vyměřila výše sociálních dávek pro invalidy po absolvování důkladných lékařských podmínek. Dále byly bývalým vojákům uvolňována a vytvářena pracovní místa ve státní správě a poskytovány jiné pracovní příležitosti. Přesto, že se Československá vláda již nemusela potýkat s aktivně probíhající válkou, musela se vypořádávat s úkony souvisejícími se vznikem nového nástupnického státu, a proto péče o invalidy nebylo to jediné, čím se republika musela zabývat.Vlády obou zemí museli jednat a postarat se o invalidy ve velmi náročných situacích. Vláda monarchie se sice musela rozhodovat přímo během války, ale Československá vláda musela za činy monarchie platit i dlouhá léta po jejím ukončení. Státní péče poskytována jak monarchií, tak Československou republikou měla své mouchy a nebyla vůbec bezchybná a dostačující. Snahy o návrat těchto lidí, kteří utrpěli nevratná zranění, do běžného života selhávaly. Invalidé sami museli hledat další způsoby, jak se o sebe a své blízké, kteří na nich často záviseli, postarat. Není tedy možné říct, jaký stát poskytoval kvalitnější péči. Nedostatečné byly obě péče, jak vyplývá z dobového tisku. Oba státy musely zároveň řešit další problémy, ale vláda Monarchie se s tímto problémem potýkala pouze čtyři roky, přesto, že byla jedním ze strůjců.
Co se týká prací, jež se daným tématem zabývají, byla pro mě zásadní rozsáhlá dizertační práce Marka Růžičky Péče o válečné invalidy v Československu v letech 1918 -1938. Ta byla pro mě určitým vodítkem, jak práci koncipovat a dané téma zpracovat. Musím přiznat, že do započetí své maturitní práce jsem se tímto tématem nikdy do hloubky nezabývala, takže se studiem odborných prací a hledáním či ověřováním informací jsem započala až na základě nálezu dokumentů v pozůstalosti. Další úskalím bylo pro mě zvolit koncepci práce, jelikož jsem dosud žádnou práci na této úrovni nepsala. Mým cílem bylo primárně vytěžit vzpomínky a další dokumenty po Janu Molkupovi a zasadit tyto do kontextu doby. Snažila jsem se veškeré své interpretace ověřovat a vycházela z odborných prací na podobná témata, např. obdobnou prací, která se zabývá osudy konkrétních vojáků bojujících na italské fronty, je práce Jaroslavy Patermanové Čeští a Slovinští vojáci za první světové války na italské frontě – v osobních svědectvích.

Slabinou mé práce je dozajista část, kde se zabývám péčí o invalidy v Československu v Českých Budějovicích. Zde bych měla použít více pramenů, dobového tisku, a vyhledat ještě další formy péče a pomoci. Původně jsem měla rovněž v plánu navštívit archiv krajské nemocnice v Českých Budějovicích, kde bych vyhledala další informace o svém pradědovi, ale bohužel jsem nezískala přístup. Určitě jsem měla prostudovat a využívat více sekundární literatury. Hlavním důvodem, proč jsem vše výše uvedené nezrealizovala, byl nedostatek času. Prací jsem se celkově zabývala přibližně 14 měsíců, nejprve jsem se musela seznámit s tématem, zorientovat se v literatuře, poté v archivu vyhledat novinové články atd., vše vyhodnotit, takže bohužel jsem více nezvládla. Práce by se dala rozšířit o další období, či podrobnější prozkoumání pramenů v Českých Budějovicích.

S pozdravem, Karolína Doleželová