Odpověď na téma: 42 – kraj ZL – obor 17

[Ondřej Šil]

Petr Machala

1) Jak je měřena míra objektivity v popisu politických událostí?
Úplné objektivity nelze dosáhnout, snažil jsem se však o co největší objektivizaci využitím více zdrojů u vybraných osobností, což je vidět i v závěru mé prezentace ve zdrojích. U současných osobností je to velmi obtížné, v budoucnu umožní vzdálenost v čase větší odstup.
2) Existují i jiné definice/znaky populismu, než které citujete v práci?
V mé práci jsem zvolil systematizaci populismu podle těchto měřítek, protože nezohledňuje konkrétní rysy země. Samozřejmě existují rozdíly mezi politikou v EU a Latinské Americe (v Evropě je častá kombinace populismu s nacionalismem a xenofobií), ale myslím si, že abychom dosáhli co největší objektivizace výsledků, je třeba použít ve všech případech stejný postup. Definici Roberta R. Barra využili politologové S. Levitsky a J. Loxton pro svou práci, která se zabývala populismem Venezuely a zbytku Latinské Ameriky, z toho důvodu jsem použil stejnou definici i pro politiku Evropy. Jiné definice populismu jsou velmi často zaměřeny pouze na určitou geografickou, nebo politickou oblast, Robert R. Barr však nabízí univerzální klíč k určení populismu, který je aplikovatelný bez závislosti na místních podmínkách. Pro ukázku jsem vybral například článek Davida Molloye pro BBC (https://www.bbc.com/news/world-43301423), který zde spojuje populismus v Evropě s krajní pravici, což je však nemyslitelné např. u Huga Cháveze, který přišel s politickou tezí „socialismu 21. století“.
3) Vycházíte z metodiky Roberta R. Barra (v seznamu literatury jsem ho nenašel). Byl podle této metodiky Václav Klaus populista? (výrazná osobnost, která utvářela naše novodobé směřování)
Robert R. Barr tuto metodiku představil ve své práci Populists, Outsiders and Anti-Establishment Politics z roku 2009 a již dříve zmínění politologové Levitsky a Loxton ji dále rozvinuli do podoby, kterou jsem využil já. Na tomto odkazu (https://www.researchgate.net/publication/249731528_Populists_Outsiders_and_Anti-Establishment_Politics) je původní práce k dispozici, pro přístup je však nutné obdržet povolení administrátora stránky, které jsem získal až po korespondenci s ním. Při využití této metodiky bychom Václava Klause zařadili mezi demokratické politiky, a to hned z několika důvodů.
1. Byl zakladatelem strany ODS, která je i po jeho odchodu tradiční stranou české politické scény. I během svého prezidentského období v podstatě navazoval na odkaz Václava Havla a byl „nadstranickým prezidentem“. Tudíž se nejedná o politika, který by byl svými postoji proti tehdejšímu politickému zřízení.
2. Již z prvního bodu vyplívá, že nikdy nebyl politickým outsiderem.
3. I kdybychom vybočili z naší metodiky, některé jeho činy a postoje šly proti zájmům tehdejší společnosti (byly nepopulární). Pro příklad bych uvedl jeho euroskepticismus v době před vstupem ČR do EU a spoluautorství na kupónové privatizaci.
Václav Klaus jistě stojí za zmínku, je podle mého názoru srovnatelně důležitý politik pro ČR, jako Miloš Zeman. Nezařadil jsem ho však do své práce, protože jsem se věnoval české politice v roce 2020 a Václav Klaus již před časem odešel do politického ústraní.

Irena Nováková

Je hejtman Jiří Čunek demokratický nebo populistický politik?
Pokud bychom použili stejnou metodiku, jako u ostatních politiků, tak můžeme vidět, že Jiří Čunek z našich definic splňuje pouze kult osobnosti. Pro příklad bych použil jeho sebepropagaci skrze nový Magazín 21, ve kterém je velká část věnována jeho názorům a vyjádřením, což nebylo v minulosti obvyklé v takové míře (došlo dokonce k rozvázání smlouvy s původním časopisem pro Zlínský kraj – Okno do kraje). Již v minulosti navíc podobně vystupoval ve Vsetíně, kde za svůj úspěch vděčil, mimo jiné, likvidaci domu s nepřizpůsobivými občany, a takto bychom mohli pokračovat. Z mého pohledu však nesplňuje ostatní charakteristiky populisty, a proto bych ho definoval spíše jako demokratického politika, který je velmi nekompromisní a snaží se dosáhnout svých cílů i s pomocí prostředků, které mnoha lidem nepřipadají správné. V tom se ale přesně odděluje od populistů – Jiří Čunek nemá problém jít do konfliktu se širokou veřejností (viz plán na výstavbu nové nemocnice ve Zlíně).

Pavel Lečbych

Nakolik na nálepce „populista“ v politické praxi záleží?
Z mého pohledu na této nálepce nejvíce záleží novinářům, populista samotný se jí příliš netrápí.
Je to něco, z čeho si populističtí politici či jejich voliči dělají těžkou hlavu?
Rozhodně ne, populistovi na tomto označení nezáleží, případně ho bagatelizuje. Jeho voliči ho berou jako svého „hrdinu“, v žádném případě si nepřipouštějí, že by byli voliči populisty. Je dokonce možné, že v boji s lidmi, kteří jej za populistu označují, si upevňuje populista svou pozici, tím, že se zhmotnili jeho nepřátelé.
A proč je tato kategorie významná z pohledu politologie?
Populismus představuje hrozbu pro demokratické systémy a tradiční politické uspořádání, protože populisté se v politice nerozhodují podle toho, co je nejlepší pro stát, ale co je nejlepší pro ně. Řada jejich rozhodnutí může stát z dlouhodobého hlediska ohrozit. Významná je také z důvodu, že v poslední době počet populistických vůdců vzrůstá.

Martin Krčál

Srovnání s ČR je zajímavý nápad, ale protože jste to vzal po povrchu, k ničemu to není. To bych se spíš mnohem hlouběji zabýval srovnáním s ostatními státy Latinské Ameriky.
Jak jste se k tomuto tématu konkrétně dostal? Proč zrovna Venezuela? Je to od nás trochu z ruky. Máte nějakou osobní zkušenost s touto částí světa?
Položil jste mi několik otázek, které spolu souvisí, proto se na ně pokusím také současně odpovědět. K tématu mě inspirovalo setkání s politoložkou prof. Vladimírou Dvořákovou na přednášce, kterou o Venezuele a populismu obecně měla v loňském roce na našem gymnáziu. Konkrétně Venezuela mě zaujala zajímavou historií a také tím, že je zde populismus přímo ukázkový. Nejbližší osobní zkušenost mám zatím pouze s Mexikem, znám se však také s velkým množstvím lidí z celé Latinské Ameriky. Pokud jde o srovnání s Českou republikou, jde o jakési praktické vyústění mé práce, jelikož jak sám píšete, Venezuela je od nás daleko. Popsat české politické prostředí by bylo samozřejmě na mnohem rozsáhlejší a podrobnější práci, ale já jsem si zvolil pouze analýzu současnosti, a to z hlediska hlavních politických stran a jejich představitelů. Část mé práce věnovaná ČR tak vlastně dotahuje téma populismu do současnosti. O historický rozbor naší politické scény mi nešlo. Tato část mé práce je původní, vycházím z primárních zdrojů, o současné politické situaci v dalších zemích Latinské Ameriky takové informace nemám, takže bych nevytvářel nic jiného než stručné verze již napsaných politologických prací od jiných autorů.
Naznačuje tato práce, kterým směrem – odborným i geografickým – chcete dále směřovat?

Pokud bychom to vzali do důsledků – může se politik obejít bez určité míry populismu?
Pokud se ptáte na můj názor, tak to možné je, celá řada úspěšných politiků nikdy populisty nebyla, a přesto měli respekt u svých voličů i politických protivníků. Samozřejmě můžeme nalézt některé konkrétní případy, kdy by politická rozhodnutí určitého politika bylo možné zařadit podle kategorizace Roberta R. Barra do populistických, ale těžko pak můžeme tvrdit, že tento politik je populista, pokud by se jednalo třeba jen o zlomek celé definice (jako je tomu třeba u E, Macrona, nebo A. Merkelové).
Kdy je únosná hranice již překročena?
Ve chvíli, kdy rozhodování politika k vlastnímu prospěchu převáží nad zájmy státu a voličů. Je velmi složité tuto definici určit v obecné rovině, navíc se každý politik s časem vyvíjí a mění i svá politická rozhodnutí, takže bychom tu hranici nehledali v poměrném množství populistických a nepopulistických kroků, ale v čase, dohledáním, kdy množství populistických kroků u konkrétního politika začalo převažovat.