Odpověď na téma: 42-kraj Praha-obor 13

[Matyáš Urban]

Dobrý den,

úvodem se omlouvám za nevyhovující formát úvodní strany.

1) Přechod centrálně plánované ekonomiky na tržní systém v bývalém Československu proběhl relativně klidně na rozdíl od jiných států, kde se objevila velká nezaměstnanost, hyperinflace a Rumunsko dokonce zažilo převrat s nemalým násilím. Čím si vy tu „sametovou“ cestu přechodu vysvětlujete?

Odp. 1) „Sametovost“ československé transformace pravděpodobně souvisí s hladkým průběhem změn v oblasti politické, kde byl Občanskému fóru od samého začátku diskuzí poskytnut téměř neomezený prostor pro systémové změny. Zároveň lze vyzdvihnout připravenost domácích ekonomů (např. z Prognostického ústavu AV), kteří nutnost přechodu k volnému trhu anticipovali s dostatečným předstihem a byli na transformaci připraveni. Nebylo tak třeba na čs. podmínky „šroubovat“ rady zahraničních expertů. Jednotlivé kroky, jimiž se podařilo vyhnout vysoké inflaci či nezaměstnanosti do určité míry popisuji v práci, nicémně je třeba pamatovat, že to byla vysoká důvěra veřejnosti a kontinuita procesu, která zabránila protichůdným ekonomickým krokům. To, že se tým kolem Václava Klause udržel u moci až do roku 1996 k oné kontinuitě a systémovosti přechodu zcela jistě přispělo.

2) Existoval v rámci kuponové privatizace nějaký „velký hráč“(fond), který by nebyl následně „obviněn“ z nekalých praktik?

Odp. 2) Výraz „obviněn z nekalých praktik“ se mi zdá trochu zbytečně politický. Existuje shoda, že v zákoně o kupónové privatizaci skutečně byla legislativní chyba, jež umožnila fondům akcie nejen spravovat, ale i vlastnit. Tato chyba byla KP skutečně osudovou ve smyslu její reputace, ne však v kontextu jejího celkového přínosu – ten lze, dle mého názoru, a to i s ohledem na rozkradený majetek hodnotit s plusovým znamínkem. A jednotlivé fondy? Mediálně nejvděčnější „tunely“, jako ten Viktora Koženého, ve skutečnosti měly jen malý podíl na celkovém objemu akcií. Jeho většinu spravovaly fondy spjaté s velkými bankami, které sice vlastnil stát (což bylo problematické), nicméně nemyslím si, že zde můžeme mluvit o nekalých praktikách. Podobně bych pak fondy drobné, jež možná nedostály slibům ze svých kampaní a vyplatili méně než slíbily, také neobvinil z nějaké zásadní „nekalosti“.

3) Která z transformačních cest, kterými se vydaly ekonomiky vámi uváděných zemí, byla podle vašeho názoru tou nejlépe zvolenou?

Odp. 3) Zde si myslím, že je zcela zásadní si uvědomit, že neexistovala jedna správná cesta. Nemá tedy smysl „vyjmout“ jednotlivé transformační strategie, rozprostřít je na bílé plátno a obodovat. Každý z tr. scénářů musel nutně reagovat jak na výchozí stav ekonomiky, tak na politický kapitál, jež společnost politikům poskytovala, vliv mělo i mnoho dalších faktorů. Ačkoliv se tak například cesta Slovinska, které se rozhodlo nepřijmout balíček finanční pomoci od MMF a „nesvázalo“ si tak ruce pro další monetární politiku, může zdát v mnoha ohledech osvícená, je naivní myslet si, že stejným způsobem mohla postupovat Česká republika či třeba Ukrajina nebo Bulharsko. Na transformační strategie je tedy nutné se dívat v širokém kontextu, ekonomie je koneckonců vědou zcela závislou na společnosti a jejím chování – pokud se ji z ní pokusíme vyjmout a budeme si technokraticky vymýšlet dokonalé modely, připravujeme se na selhání.

Děkuji za otázky, které jsem, doufám, uspokojivě zodpověděl. Myšlenky rád dále rozvedu ve videoobhajobě.

S přaním pěkného dne,
Matyáš Urban