Odpověď na téma: 42 – okres Kroměříž – obory 14, 15, 16, 17

[Aneta Macháčková]

1. Já osobně bych osobu jevící zájem o poruchy příjmu potravy definovala jako osobu, která si o této problematice čte, věnuje ji svůj volný čas např. k rozšíření svých informací nebo k rozšíření informací jiných osob. Mohou to být také osoby, které si nemocí, popřípadě nemocemi prošli a teď se na ně snaží upozorňovat. Tím bych chtěla zdůraznit, že i přes fakt, že míň než polovina, tedy 35 % respondentů dotazníku jeví o poruchy příjmu potravy zájem, tak to rozhodně není malé zastoupení. Jak si lze také všimnout na následujícím grafu, tak 88 % respondentů dotazníku si je vědomo závažnosti onemocnění a je dle jejich názoru důležité na ně upozorňovat. Nutno si uvědomit, že každého baví něco jiného, tedy nemůžeme někoho nutit, aby se např. podrobněji této problematice věnoval, pokud jej nezajímá.

Ale pokud bych měla nějakým způsobem zlepšit zájem lidí zavedla bych téma více do medií, kde bych se snažila poukazovat na zákeřnost onemocnění. Převážně bych se snažila podpořit nemocné i vyléčené osoby, aby si nemoc nenechávali pouze pro sebe a šířili průběh i následky do svého okolí. To může napomoct zvýšení zájmu společnosti.

2. Mou písemnou práci bych doporučila jako podklad k podrobnějšímu popisu nemocí. Také by se dala využít pro osoby, které o poruchách příjmu potravy nic moc neví a chtěli by zlepšit svou informovanost.
Doporučila bych i využití video prezentace, které bych ráda na YouTube nechala zveřejněné z důvodu, že je v něm obsaženo aspoň minimální množství informací upozorňujících na onemocnění.

3. Absolutní řešení bych zcela zamítla. Jedná se o psychické onemocnění, tudíž lze jen těžko zcela zabránit jejímu výskytu. Účinná prevence pak určitě existuje, zavedla bych, popřípadě zvýšila množství přednášek, převážně na základních školách, upozorňující na poruchy příjmu potravy. K tomu bych také mladým dívkám stále připomínala, že se budou v budoucnu vyvíjet a ženské křivky k tomu patří. Snažila bych se podporovat vyléčené osoby, aby se za onemocnění nestyděli a snažili se jej šířit mezi kamarády, veřejnost. Pokud si tento „zážitek“ nenechá osoba pro sebe, může tím pomoci někomu jinému. Také společnost může být nápomocná, především rodina. Témeř každý rodič dítěti v dětství říká nechoď s cizími lidmi do auta, neber si nic od cizích lidí a opomíjí zmínit onemocnění, při kterých se jejich dítě samo zabíjí.