Odpověď na téma: 42 – okres Kroměříž – obory 14, 15, 16, 17

[Natálie Bartíková]

1. Proč si myslíte, že je pro hasiče nejvíce stresující pravidelné přezkoušení (45%) a příkazy vedení (40%)?
Z mých rozhovorů mi jasně vyšlo, že je tyto dva faktory stresují nejvíce. Samozřejmě jsem se respondentů ptala, jaké to má důvody.
Důvodem stresu z pravidelného přezkoušení bylo hlavně to, že je po nich vyžadováno obrovské kvantum iformací ze všech odvětví hasičiny.Protože se setkávají s některými zásahy častěji (požáry, dopravní nehody), mají tyto taktické postupy velmi dobře naučené. Jsou ovšem zásahy, se kterými se za celý rok nesetkají např. zavalení či zasypání osoby, avšak i tyhle typy zásahu musí zvládnout bez sebemenšího zaváhání.
Jako jedna z dalších nejvíce stresujících situací byly zmíněny příkazy vedení. Jedná se o to, že je veliký rozdíl mezi hasiči, kteří pracují v kanceláři a výjezdovými hasiči. Mnohkdy lidé z kanceláře nebyli ani na výjezdech, což je veliký problém. Výjezdovým hasičům tedy občas příjdou rozkazy vedení jako nesmyslné či nepochopitelné. Vadí jim také to, že například při výběru techniky neberou příliš ohledy na názor tzv. “mokrých” hasičů, kteří ovšem musí s touto technikou denně pracovat. Tedy když pracují s něčím, co jim opravdu nevyhovuje, může to pro ně být velice stresující.

2. Co bylo hlavním impulsem pro výběr tématu SOČ?
Impulsů bylo vlastně několik. Hlavním impulsem pro výběr této práce bylo rozhodně prostředí, ve kterém žiji. Můj přítel je výjezdovým hasičem, takže se s touto problematikou setkávám docela často a přišlo mi velmi zajímavé se do tohoto tématu hlouběji ponořit a dozvědět se nové informace. Dalším impulsem bylo také to, že mi při výkonu služby výjezdového hasiče zemřel strýc a touto cestou bych velmi ráda uctila jeho památku. Posledním důvodem bylo rozhodně to, že bych ráda studovala psychologii a chtěla bych pracovat u některé ze složek IZS.

3. Co Vás v práci na výpovědích dotazovaných hasičů nejvíce překvapilo?
Velmi mne překvapila odpověď na otázku číslo 7., ve které jsem se tázala respondentů, co je nejvíce stresuje u zásahu. Na tuto otázku mi 47% respondentů odpovědělo, že je velmi stresují přihlížející. Opravdu jsem nemohla uvěřit jejich historkám s tímto problémem spojeným. Přijde mi vážně neskutečné, že lidé dokážou být takto netaktní a neohleduplní. Myslím si, že by se měla udělat nějaká osvěta, ve které by bylo lidem vysvětleno, jak velký tlak na daného hasiče může působit a jak moc to může být nepříjemné jak pro postižené, tak pro zasahující.

4. Jak se lišily odpovědi respondentů podle věku služby?
Určitě se odpovědi respondentů s rozdílnou délkou služby a věkem lišily. V mém průzkumu jsem si vybrala respondenty s délkou služby od 3 do 10 let. Toto rozpětí jsem zvolila z toho důvodu, protože si myslím, že v tomto rozmezí délky služby procházejí hasiči největším osobním rozvojem, kdy už nejsou uplně nováčci, ale také neberou svou práci jako stereotyp. I přes to, že jsem si vybrala docela malé rozpětí délky služby, odpovědi se docela lišili. Hasiči, kteří jsou ve službě třeba jen ty 3 roky prožívají situace často více intenzivně než ti, co slouží už 8 let. Věk hrál také roli. V mé práci jsem se setkala s hasiči ve věku 27 – 50 let. Ti starší hasiči byli často klidnější, vyrovnanější a také mají více osobních zkušeností. Mladší hasiči jsou však dle mého více aktivní a rádi se učí novým věcem.

5. V práci se zaměřujete primárně na stres, ovšem svou roli tady hraje i frustrace, popřípadě syndrom vyhoření atd. Proč tedy jen stres? (chápu, že při výjezdu i zásahu je velmi důležitým faktorem, ale pro celkový obraz psychiky není tento faktor jediný)
Ano, tohle je velmi dobrá otázka. O syndromu vyhoření jsem se ve své práci chtěla také zmínit, ale po dlouhém rozmýšlení a váhání jsem se rozhodla raději stres a jeho problematiku prozkoumat více do hloubky, než-li okrajově. Ráda bych časem svou práci rozšířila také o syndrom vyhoření, který s mou prácí úzce souvisí. Myslím si však, že bych musela výzkumnou část udělat jinak, než-li formou rozhovorů. Je to dle mého velmi intimní téma. Dalším důvodem, proč jsem svou práci o syndrom vyhoření nerozšířila byl rozhodně nedostatek času. Už jen problematika stresu zabrala mnoho času a jelikož jsem upřednostnila formu kvalitativního výzkumu před kvantitativním, trvalo to déle, než jsem čekala.

6. Nevnímají ženy jako diskriminující, že se nemohou dostat na pozici výjezdového hasiče? Případně, jak to vnímají sami hasiči (pokud na to přišla řeč)?
Ano, na toto téma přišla řeč také. Ženy nevnímají jako diskriminující to, že se nemohou dostat na pozici výjezdového hasiče. Ženy mají spoustu dalších možných pozic, na kterých lze najít uplatnění. Jedná se například o práci na operačním středisku, ve které ženy vynikají, protože umí seskupit důležité detaily. Mohou najít uplatnění také v oblasti prevence (např. práce s dětmi ve školách). Muži to vnímají pozitivně. Vyhovuje jim totiž ryze mužský kolektiv a ženské pohlaví by tedy vnímali jako “rušivý element”. Také si myslí, že by ženy nezvládly takovou fyzickou zátěž jako muži. Jedním dechem však dodávají, že některé ženy by je dokázaly fyzicky překonat a to by jejich ego utrpělo obrovskou újmu.

7. Jak moc byli hasiči ochotní spolupracovat na této práci a mluvit s Vámi?
Velmi mne překvapilo, jak ke mně byli hasiči otevření a neměli problém zodpovědět jakoukoli otázku, na kterou jsem se zeptala. Velitelé směn byli také velmi milí a snažili se mi vždy vyjít vstířc a zprostředkovat mi rozhovory s danými respondenty. Nečekala jsem, že se dočkám takové podpory ze strany responedentů. Každý z nich byl rád, že se může na mé práci podílet a rád mi pomohl.

8. Jaké využití by mohla nebo bude tato práce mít?
Myslím si, že má práce by mohla mít přínos v oblasti rozšíření povědomí široké veřejnosti v problematice stresu a hasičů. Ráda bych také našla využití mé práce v psychologické službě HZS. Ráda bych, kdyby se začalo více mluvit o některých problémech, které se doposud příliš neřešily. Také bych velice ráda upozornila veřejnost na problematiku používání mobilních telefonů při zásahu složek IZS.