Odpověď na téma: 42 – okres Uherské Hradiště – obory 13, 17

[Jakub Lukeš]

Další odůvodnění objektivity a závažnosti závěrů a příslušnosti k oboru.

Ohledně oboru se obracím na stránky SOČ: „Obsahuje odborné práce ekonomické problematiky.“ Tento požadavek práce splňuje vzhledem k tomu, že se dívá na vzdělávací systém jako součást ekonomiky České republiky. Cituji dále: „Jde zejména o oblasti … managementu … ekonomiku času a efektivnosti řízení lidských zdrojů.“ Toto práce splňuje. To, že práce „skloubila teoretické a praktické poznatky“, je už vedlejší.

Níže bych zmínil několik dalších dílčích poznámek, přestože nemohou nahradit celou práci.

Ekonomika času je zastoupena už v anotaci, o Paretově principu je nejen mluveno, ale především se aplikuje v konkrétní podobě, viz například poznámky k ekonomické efektivitě toho vytvářet nové učebnice a časopisy (pro nakladatelství, autory, školy, studenty a zkrátka všechny, kdo vynakládají cenné zdroje na jejich výrobu, distribuci a prodej i nákup), které zdaleka nejsou tak kvalitní, jako (téměř) zdarma dostupná literatura na internetu. Rovněž připomínám i zmínku knihoven (např. s. 32, 37) kdy vyřízení čtenářské průkazky a financování knihoven ze strany státu není tak nákladné jako financování škol, o kterých se traduje i v dokumentech externího expertního týmu MŠMT, který vypracovával Strategii 2030+, poznámka o tom, zda jsou to pouze instituce na hlídání dětí, jež nemají měřitelné výsledky nebo jejichž výsledky klesají, jak je všeobecně známo.

Na řízení vzdělávání a jeho ekonomiku, což je název onoho oboru, je práce směřována. (Ale jak je zřejmé z názvu i přečtení práce, obsahuje i praktický, nutně zkušenostní aspekt.) Dále obsahuje hypotézy, které jsou silně založené na číslech a kvantifikaci a jednou z tezí je teze o kvantifikaci naivní (s. 43), kterou nelze měřit růst dítěte v tom, čím pro něj jsou shora nastavené požadavky písemek a zkoušení, protože je učivo prostě obrovskou a ekonomicky neúnosnou měrou zapomínáno, a druhak už vůbec nelze k naplnění těchto požadavků klasické pedagogiky dojít tou nejpřímější cestou, kterou se písemky a zkoušení zdají být. Zásadní tezí této práce je, že tradiční pedagogika, a v důsledku toho i vymezení se vůči ní, která jsou částečně přítomná v dokumentu Hlavních směrů Strategie 2030+, jsou na hlubokém omylu, což nelze řešit pedagogickým pohledem. Autoevaluační koncepty (i z Hlavních směrů Strategie 2030+) jsou nedostatečné.

Spočítat přesně, o kolik by realizace nějakých doporučení zvedla HDP ČR, kromě zabránění propadu o 11 % do r. 2050, by nejen bylo téma přinejmenším na bakalářskou práci, ale především pokusy o to pracují se statistickým distribucemi, kde je předvídání těžké až nemožné. A zdůrazňuji, že prosazování těchto návrhů – často velmi konkrétních – do řízení vzdělávání je bez rizika propadu. Přínosy jdou za malých nákladů ještě dál, než nejefektivnější veřejná investice v dosavadním pojetí – vzdělávání vyloučených.

Práce taky reaguje na údajnou manažerskou zkušenost, že je potřeba lidi nutit do něčeho, co nechtějí dělat. Tady je moje osobní zkušenost více než dobrým falzifikačním prvkem pro toto tvrzení. Ředitelé škol manažeři jsou. Domnívám se, že tato otázka má ale obecnou platnost a je důležitá pro nás všechny.

Ona sžíravost je nyní uzamčena ve sborovnách a ve hlavách některých kantorů, či na stránkách s tzv. memes. Přesně takovýto přístup ale generuje velmi silná rizika pro společnost, jak jsem o tom mluvil v prezentaci a která dalece přesahují oněch 11 % HDP, o něž můžeme přijít do r. 2050 kvůli klesajícím výsledkům vzdělávacího systému. Tady práce jde za hranice počtů, ekonomie a porovnávání, ale je to dobře. Nejen na základě výše řečeného tedy tvrdím, že příslušnost k ekonomii tato práce prokázala, stejně jako své kvality.