Odpověď na téma: 42 – okres Uherské Hradiště – obory 13, 17

[Jakub Lukeš]

Odpověď pro pana Machalu.

Metodika/učebnice kritického myšlení může být velmi zrádný pojem, pokud se vydáme po špatné cestě. Například Světla Witovská v jednom rozhovoru řekla, že doufá ve vytvoření počítačového algoritmu na rozpoznávání blbostí. Proti tomu bych postavil tezi, že je třeba kritické myšlení trénovat, byť některé „blbosti“ jsou člověku tak zjevné, že je nebude chtít odůvodňovat. Základním požadavkem tedy je neuchylovat se jen k tomu říci, co je špatně, ale vypěstovat co nejvyšší citlivost na rozpoznávání kvality informace. (To je cesta k maximálnímu rozvoji jednotlivce, potažmo společnosti.)

Jak vypadá proces tohoto rozpoznávání? Přesto, že některé věci člověk nechce odůvodňovat, zde musí být vždy možnost individuální pochyby a podle mého názoru taky etická, vědecká povinnost snahy o konsensus, byť například jedna teorie vysvětluje jeden jev více způsoby. Ta ale nesmí být na úkor individuální svobody poznání, které má být především podepřeno argumenty. Největšího rozvoje poznání dosáhneme, pokud budeme pochybovat právě o tom, co bychom dříve pokládali za samozřejmé. K tomu by tedy taková učebnice/metodika měla vést a právě kauza Věry Sosnarové je toho velmi dobrým příkladem. Hlavní silou této práce je tedy překvapující zjištění, které nás vytrhne z toho, co jsme si dříve mysleli a co jsem si myslel i já.

Ale je možné se ptát, jestli klasické paradigma nějakých učebnic, které jsou především vnucovány, doporučovány či akreditovány studentům i vyučujícím, může vůbec fungovat s ohledem na rozvoj schopnosti kritického myšlení. Kritické myšlení je proces, který je jako takový nezávislý na konkrétním problému, informaci, komplexní teorii, či zdroji. Jedná se o individuální proces odehrávající se v mysli jedince. Tam nevidí ani současná pedagogika, ani psychologie tak dobře, jak do ní může vidět člověk, který se na své myšlenky soustředí nebo který se nechá vést myšlením jiného člověka ve (víceméně) osobním kontaktu. Učebnice kritického myšlení je pouze jedna z možných cest této komunikace a nezbytnou podmínkou je zapojení psychiky jednotlivce, který má o problematiku zájem. (Toto z ekonomického pohledu reflektuji v druhé práci.)

I s odkazem na Gödelův teorém o neúplnosti konstatuji, že je možné položit sobě nebo žákovi otázku, na kterou se hledá odpověď, ale tato odpověď nikdy nebude úplná a budou z ní vyplývat další otázky, které nebude možné zodpovědět v rámci dosavadního poznání. Cíl poznání celkově tedy nelze vymezit, nelze vymezit ani cestu k němu, která je vždy individuální. Proto se každý člověk, který usiluje o kritické myšlení, musí především zamýšlet nad svým životem, svými zkušenostmi a porovnávat to s tím, co je mu jinými lidmi předkládáno. Metaforicky můžeme mluvit o otázkách a odpovědích, ale mluvíme zde o vnitřním procesu, který nelze vtěsnat pouze do logiky a toho, co je vyjádřeno slovy. Otázky a odpovědi jsou vždy na pomezí subjektivity a objektivity, proto nelze například učební programy vtěsnat do učebnic, ve kterých by byly na jasně dané otázky jasně dané odpovědi, byť toto je nezbytný předpoklad jejich kvality. Hlavní charakteristikou učebnice kritického myšlení ve společnosti, která kritické myšlení z velké části nevyužívá, jak práce ukazuje a důsledky čehož mohou být velmi zhoubné, tedy musí být vytrhnutí z existujících předsudků, zkratek, stereotypů a bezhlavé důvěry čemukoli.

Pokud se bavíme o nedůvěře, která je v kritickém myšlení obsažena i úslovím: „Důvěřuj, ale prověřuj,“ tak jejím řešením je porovnání vícero zdrojů, ale také rozpoznání toho mála informace, která je skutečně kvalitní, což byl v případě Věry Sosnarové jeden článek, zatímco množství rozhovorů, reportáží a besed bylo pouhým balastem. Nicméně i k tomuto balastu je možné cítit nedůvěru, jak je rovněž v práci ukázáno, pokud je člověk citlivý například na přílišné používání frází, na což práce také upozorňuje.

Běžný člověk se skutečně většinou uchýlí na internet a k Wikipedii. Nicméně je třeba umět identifikovat to málo kvalitní informace, v čemž nám ona „nadprodukce blbostí“ brání. Takže tato práce, metodika má i smysl směrem k těm, co obsah vytváří, nejen pouze konzumují.

K „žákovi“ je to výzva na to ten balast ignorovat, k čemuž pomůže ono vytrhnutí ze stereotypů a návyků myšlení a postrčení k tomu pochybovat. Taková učebnice by tedy měla zapojit emoce. Je dobré věnovat se dopodrobna jedné konkrétní kauze, která člověka zajímá. Na tomto si člověk určitou základní citlivost vypěstuje. Dále je to pro něj otázka o tom, jestli je možné si vytvořit základnu kvalitních zdrojů a lidí, kterým lze důvěřovat. Na kauze Věry Sosnarové bylo ukázáno, že selhat může i Česká televize, Nova nebo spousta učitelů dějepisu. Takže hlavní je zaujetí jednotlivce, které je vždy subjektivní a které se nedá pouze do logiky vtěsnat, ale logika je nezbytným předpokladem.

Očividnými nároky by byla srozumitelnost a porovnání různých zdrojů. Na druhé bylo odpovězeno. Práce je často polopatická, byť někomu může vadit moje subjektivní práce s menším počtem nadpisů. Ty ale zhušťují smysl části textu a zároveň vyjadřují určitý smysl, který je překračuje hranice příslušné části, což je samozřejmě chápáno subjektivně.

Jisté posuny ve společnosti směřují k tomu, že lidé říkají cokoli, protože můžou. To je jejich subjektivní emoční potřeba, která potvrzuje mou tezi o primátu zaujetí. Bylo by na jinou diskusi, proč si myslím, že zdroje obvykle brané jako nekvalitní a dezinformační či dokonce proruské, stejně jako populistická politika mohou být jen krátkodobým zaškobrtnutím, které je součástí dlouhodobějšího procesu, který může být buď velmi pozitivní, nebo velmi negativní. O správnosti jakýchkoli metodik nakonec bude rozhodovat historie.

Konkurenční neevropské civilizace existují, a přestože je možné vidět jistou naději na pouhou zdravou soutěživost namísto smrtelného boje (na což narážím ve své druhé práci polemikou s předpokladem konfliktu zájmů z teorie her prostřednictvím rozvoje schopností člověka – v této práci posuzované jako cenný zdroj, jehož hranice a komplexnost neznáme), výrazné riziko pro Evropu zde je.

(ad 20410)