Hlavní stránka › Fóra › Forum pro soutěžící SOČ › Obhajoby – Zlínský › 42 – okres Uherské Hradiště – obory 13, 17 › Odpověď na téma: 42 – okres Uherské Hradiště – obory 13, 17
Paní Nováková, mojí reakcí na setkání s fenoménem Věry Sosnarové bylo sepsání práce, která měla mít obecný smysl. Vzhledem k tomu, že jsem byl uvyklý na vlažné postoje ke kritickému myšlení a pochybám nejprve ze strany učitelů, a poté ze strany studentů obecně i k Věře Sosnarové konkrétně, měla ta práce mít právě obecný smysl, podepřený touto konkrétní událostí. To, že nezvládáme přenést tento obecný smysl do konkrétní podoby, jsem se snažil řešit i prací do oboru 13. Takže předpoklad, že jsem je konfrontoval, je bohužel mylný právě kvůli nastavení systému, což odůvodňuje onu další práci.
Nicméně učitelé na tyto výtky reagují svým permanentním postojem o nevíře ve schopnosti studentů, což je dle mého soudu jejich podceňováním (a opět je to rozvedeno a argumentováno v druhé práci). Narážím i na svou zkušenost s vyjádřením organizátora přednášky z doby po odhalení tohoto podvodu. Nevím, jestli by směřování takovýchto výtek mělo nějakou cenu, nejen vzhledem ke zkušenostem uváděným v práci do oboru 13. Konzultantka této práce vyjádřila doporučení odstranit poznámku o jménu organizátora přednášky z řad pedagogů, jelikož se jedná o konkrétní záležitost v práci, která je prý obecná. Ani z její strany, ani ze strany pana Březiny nebylo dáno doporučení ohledně nějaké diskuse s profesory na toto téma či případnou další reflexi ve vyučování. Takže na možnost pochyb o tom, co je nám učiteli předkládáno, vůbec nejsme zvyklí a systém si od studentů zpětnou vazbu nebere. (To je i zásadní podklad pro mou další práci, ve které je tato citována.) Je to základní parametr nastavení systému, nicméně váš optimistický předpoklad mi dává jistou naději, že není nebo nemusí být kritickému myšlení konec. Na tom je nakonec závislý i ostatní život společnosti, jak zmiňuji v další práci.
To, že tyto besedy mají smysl bez ohledu na pravdivost, jsem si zpočátku myslel i já, jak ve své práci vzpomínám. Odůvodňoval jsem to mj. chápáním tehdejší doby, její skepsí vůči narativu národního státu už od období První republiky, který se o ni nepostaral, oproti „dobrým lidem“, které v republice „ještě máme“ a kteří jí přeci jen pomohli v nouzi.
Svůj názor jsem ale změnil. Jedno a totéž může být různými lidmi chápáno různě, ale pokud něco chápeme jinak, než jaká je skutečnost, jedná se o prosté nepochopení a posun pojmů. Takže bych se nyní spíš zeptal, co Sosnarová řekla pravdivě. Ze současného pohledu to vypadá, že jedinou naší pravdou je její lež. Ale to jsem trochu odbočil od otázky obecným posouzením závažnosti pravdy a lži a jejich porovnáním.
Od jednoho z pedagogů jsem zaznamenal možnou narážku na tuto kauzu v tom smyslu, že nám jen chtěla popřát, ať „uděláme tu maturu“ a vážíme si toho, co máme a co ona neměla. To je zvláštní argument, pokud se ona obohacuje a získává oblibu na úkor uvedení mnoha lidí v omyl. Jako obecná poznámka se to dá vzít, ale ne od člověka, který ve většině tvrzení lže. Dále je možné argumentovat určitým principem důvěry, kterou je těžké mít nejen k takovému člověku, ale i k člověku, který se takto snaží navázat vztah, který ale není interakční a pouze opakuje fráze (např. o tom, kdo z místnosti bude prezident, ale i o svých „zkušenostech“), které na konzultantku práce působily naučeným a „ohraným“ dojmem, což už je ale subjektivní bezprostřední zkušenost.
Zazněl i argument – především ze strany části KDU-ČSL (včetně současného předsedy), ke které, stejně jako ke katolíkům, měla Sosnarová bližší vztah – že si její příběh musíme připomínat o to více, o co více je zpochybňován, protože zvěrstva tohoto režimu se nesmí opakovat. Odůvodnění je pravdivé, ale zbytek zvyšuje riziko toho, že se opakovat budou.
(ad 20406)
